Pokud odejdou aktivní lidi z regionů, nebude to katastrofa jen pro ty regiony, ale pro celou Českou republiku.
Kdo je spolek PROTEBE live?
Jsme spolek designových aktivistů. PROTEBE live jsme založili s kolegou Jirkou, se kterým jsme studovali v Ústí nad Labem fakultu Užitého umění a designu. Po studiu jsme si řekli, že všichni nemůžeme jít do Prahy a do Brna, protože je důležité zůstat i v regionech a pokoušet se v nich něco dělat. Na škole jsem dělala diplomovou práci na téma umění ve veřejném prostoru a říkala jsem si, že mnoho lidí do galerií vůbec nechodí a je potřeba dostat umění ven, k nim. Od města jsme si pronajali podchod mezi dvěma nádražími, kde jsme začali vystavovat plakáty. Formujeme jak ten prostor, tak i osoby, které jím procházejí, třeba nějakou paní, co jde venčit psa. U těch podchodů byly také staré veřejné záchodky, které jsme taky chtěli ale k jejich propůjčení už jsme potřebovali právní formu. Fungujeme šestnáct let v podchodu, na opravu záchodků jsme tři roky sháněli finance, takže ty jsou ve formě galerie otevřeny třináctým rokem.
Proč jste zvolili pro galerii název SUPERMARKET wc?
Supermarket proto, že lidé v dnešní době tráví volný čas především v supermarketech. Nakupují, korzují… Je to jejich způsob trávení volného času. My chceme být alternativní supermarket. K nám lidé přijdou na výstavu, koupí si designový výrobek, dají si kafe a stráví u nás svůj volný čas kreativně. A WC, protože jsme v prostorách bývalých WC.
Jak vypadá galerie na místě veřejných záchodků?
Je to tam hrozně hezké, galerie je u vlakového nádraží, zapadá tam sluníčko a má to svoje kouzlo. Bohužel nám ale prostor začíná být malý, má jen 40 m2. V době, kdy jsme SUPERMARKET wc zakládali, nebylo úplně běžné, že by galerie měly své vzdělávací místnosti nebo by tam měly kavárnu a obchůdek. Bylo by super kdyby byly jednotlivé prostory oddělené, jak pro diváky, tak i pro nás v rámci vzdělávaček, které pořádáme a jsme handicapovaní tím, že se k nám nevejde celá třicetičlenná třída.
Přemýšlíte, že byste se přestěhovali?
Za nás je realizovatelné postavit nad záchodky dva kontejnery a tím prostory zvětšit alespoň o patro. Problémem je, že se počítá s tím, že bude toto místo jednou předěláno na kruhový objezd. Původně jsme to chtěli i odkoupit. Jsme tu ale už 15 let a nic se neděje a minimálně dalších 5 let se nic nestane. Záchodky opouštět nechceme, ale na druhou stranu máme velké plány a vize a do tohoto prostoru nezapadají. Takže za 10 let už nám nebude stačit ani řešení s kontejnery.
Pomáhá Vám město finančně například s rekonstrukcí nebo s provozem galerie?
Od města jsme dostali dobrý nájem, který stále trvá a nezvyšují ho. Ale všechny ostatní náklady na rekonstrukci šly za námi – okna, dveře, topení, podlahy a podobně. Na to jsme sháněli peníze formou sponzorských darů a mnoho lidí a firem nám pomohlo konkrétními věcmi. Například nám darovali okna nebo udělali podlahu. Ale řekla bych, že v tomto ohledu je to u nás náročnější než v jiných krajích či městech. Jsme lázeňské město, vše se tu soustředí na turisty a vedení města až teď došlo, že by bylo dobré změnit pohled a přitáhnout sem i lidi z Čech. V tomhle případě je vidět, že každá krize je zároveň i příležitostí.
Kraj i město nás podporují formou grantů, ale jde o “směšné” částky oproti tomu, co máme za náplň. Máme otevřeno od pondělí do pátku, máme výstavní, vzdělávací a prodejní činnost. Jsme aktivnější než jakákoliv příspěvková organizace města nebo kraje. Od města dostaneme na rok 50 tisíc a od kraje cca 20 tisíc a to nezaplatí pořádně ani topení. Takže si finance musíme shánět především sami.
Jak v Karlových Varech lidé přijali, že jste se rozhodli udělat alternativní kulturní centrum na veřejných toaletách?
Máme trochu problém, že vytváříme především to, co chceme my a ne to, co chtějí místní. S kolegou Jirkou jsme vizionáři a jsme v myšlení vždycky tak o pět let dopředu a oproti Karlovarskému kraji tak o deset let. Ale lidé to přijali dobře. Paradoxně tady před těmi patnácti lety fungovala občanská společnost víc, byly tu rockové kluby a kulturní vyžití. Ale postupem času všechno odumřelo. My jsme teď jediná kulturně vzdělávací instituce v Karlových Varech, která není zřizovaná městem. V krajském městě! Což je velmi smutné,
ale zase je to příležitost pro nás.
Teď máme v našem týmu členy, kteří to chtějí dělat pro lidi, kteří tady žijí a myslí komunitně, což je super. S kolegou jsme hodně přes vzdělávačky a na čistý design na profi úrovni, pro to tady není úplně využití. Moc bych si přála, aby se nám galerii povedlo udržet a dál rozvíjet, protože v ní je veliký potenciál. U nás ve Varech lidé dělají jen “službu” návštěvníkům. Odpracují si své například v hotelu a jdou domů. Protože se o ně nikdo nezajímá, nezajímají se ani jeden o druhého. Není tu žádná komunita ani komunitní centrum a v tom je zakopaný pes.
Kdy jste začali dělat akce k výročí 17. listopadu? A jakou formu jste zvolili?
Té naší akci říkáme Banáni, protože za komunistů se vždycky stály fronty na banány. Jirka a já jsme učili tady na Keramce, střední uměleckoprůmyslové škole, na oboru grafického designu a říkali jsme si, že je potřeba mladým tlumočit, že demokracie není zdarma a není samozřejmostí. Vytvořili jsme tříměsíční cyklus, který se soustředil na témata jako jsou demokracie, totalita, korupce atd. Zvali jsme si odborníky, kteří o těchto tématech se studenty mluvili a studenti na ně pak zpracovávali plakáty. Aby mohl někdo udělat sociální plakát s vypovídající hodnotou, musí o daném tématu něco vědět.
V listopadu 2015 jsme pak udělali naší první akci a držíme ji dodnes. Na škole už neučíme, ale vzaly si to na starost holky, které Banánama prošly a staly se lektorkama. Letos jsme poprvé udělali veřejnou výzvu a kdokoliv měl zájem, mohl zpracovat jedno písmeno z nápisu “Svoboda není samozřejmost”, v rámci výzvy od Lucie Polákové z Chebu. Každé písmeno byl tedy originální plakát.
Jak jste vy osobně prožila 17. listopad?
Přímo 17. listopad si nepamatuji, ale vzpomínám si na dny poté. Studovala jsem ve Varech stavárnu a pamatuji si, jak k nám do třídy přiběhli starší kluci a začali nám říkat o té demokracii a svobodě. V období kolem 18. až 20. listopadu jsme chodili s naší partičkou zvonit klíčema před poštu, takže jsme to prožívali dost aktivně.
Vy jste studovala v Ústí a pak jste se vrátila zpátky do Varů. Co vás vedlo k tomu se vrátit do rodného města? Ještě když je Karlovarský kraj poměrně známý tím, že není otevřený uměleckým duším.
Protože jsme si řekli, že v těch regionech musí někdo zůstat. Pokud odejdou aktivní lidi z regionů, nebude to katastrofa jen pro ty regiony, ale pro celou Českou republiku. Čím jsem starší, tím je ze mě větší patriot. Patriot Varů jsem od malička, ale teď začínám víc milovat ten kraj celkově. Máme bohatství. My tomu říkáme, že jsme kraj příležitostí. Jsme nejmenší, máme nejnižší mzdy, největší nezaměstnanost – všechno špatně. Ale já jsem v tomto ohledu optimista, máme bohatou přírodu, jsou tu Krušné hory, lázeňský trojúhelník a Slavkovský les. Každý tu najde to, co hledá. Je hrozně jednoduché jet někam, kde se dobře vede, ale já jsem vnitřně bojovník. Krušné hory jsou od toho, že je tady krušně. A kdo to tu přežije může si říct, že je “fakt dobrej”. V Jižních Čechách, na Jižní Moravě dobrý, ale Krušný hory! Souvisí to i s tím, že tady byly Sudety, bylo to tu vykořeněné a stále je to trochu cítit. Ale vidím, že se to mění. Já i mé děti jsme se tu narodili a je důležité v tom setrvat a vést děti k lásce k regionu a místu, kde žijí.
Cítíte, že se za tu dobu, co v Karlových Varech pořádáte akce, něco ve městě změnilo?
Problém tohoto kraje je, že spousta lidí odchází do Prahy. Například v rámci Banánů odešli studenti do Prahy dělat grafické designéry a v momentě, kdy se rozhodnou usadit nebo mít děti, přemýšlí, kam z té Prahy půjdou, protože v ní nechtějí setrvávat. Bylo by skvělé, kdyby se vrátili, ale tento kraj jim nemá co nabídnout. Není tady dostupné ubytování pro mladé lidi, není tady kvalitní vzdělání, když si lidé potrpí na to, aby jejich děti chodily například do alternativních škol a kulturní nabídka je úplně mizivá. Jde i o faktor dostupnosti, protože alespoň jednou do týdne musí dojíždět a vlak do Prahy jede 2,5 hodiny a dálnice není. V tento moment si lidé vyberou spíš Beroun nebo Mladou Boleslav a do Karlovarského kraje se nevrací. Ale lidé, co tu zůstali pro náš kraj a město dýchají. Je důležité je propojovat a vyzývat k iniciativě. V dnešní době je automatické, že děti po střední škole chtějí odjet někam do ciziny, do jiného města, vylítnout. Ale je důležité, aby v moment, kdy začnou řešit, kde se usadí, věděli,proč je důležité se vrátit a že je tady dobře. Je mnoho problémů, které se musí řešit, ale na druhou stranu je tu i spousta úžasných věcí. A je vidět, že lidi v mém věku mezi třiceti pěti a padesáti, jsou trošku jiná generace a přemýšlí pro ten region. Mají zde rodiny a chtějí něco vytvářet jak pro sebe, tak pro ty druhé.
Jak spolu podle Vás souvisí pojmy svoboda a kreativita?
Pro mě to jsou životně nejdůležitější pojmy. Být svobodný a kreativní je pro mě naprosto přirozená věc. Máme takové heslo – “Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit”. A to je základ kreativity. Je to přesně o tom – umět si poradit – vyšpekulovat, jakým jiným způsobem to jde. Myslím si, že Češi jsou v tomhle ohledu velmi kreativní a to se mi strašně líbí. Připadá mi, že improvizace, svoboda vyjadřování a kreativita jsou základem bytí. Kreativita, jako taková, mění svět. Například designérská práce není o tom, dělat něco hezkého, ale mít informace a umět je zpracovat. Na to navázat mezioborovou spoluprací a posouvat to dál a dál. Je to o myšlení a propojování souvislostí, lidí. Mezioborová spolupráce je v momentě, kdy propojíte podnikatele s umělcem a ti spolu vymyslí něco nového a kreativního, inovativní. To je teď strašně trendy, kreativní průmysly tlačí teď všichni a my o tom mluvíme už deset let.
Máte pocit, že se společnost za posledních 30 let změnila?
Změny určitě jsou. Vidím to na svých dětech, jsou úplně jiné, než jsme byli my, což je normální. Řekla bych, že jádro pudla je v kreativním myšlení, které se snažíme propagovat. Pokud lidé přestanou myslet kreativně a svobodně, dostaneme se do stavu, kdy budeme poslouchat někoho, kdo neříká pravdu. A na to bychom si měli dát pozor, zůstat v realitě a neusnout na vavřínech. Neudělat ze sebe ovce, které půjdou, protože nám to někdo řekne.
To vnímám jako stěžejní u mladých lidí. Vidím, že když jim nabídnete něco, po čem touží, tak už je jim to pak úplně jedno. Vůbec pro věci nebojují a nemají ani proč bojovat, protože neví za co. Neumí kriticky myslet a dávat věci do souvislostí, protože je nevidí. Začínáme být všichni přehlcení a mladí obzvlášť, až z toho začínají být otupělí.
Myslíte si, že to souvisí s úrovní českého vzdělávání?
Téma českého školství je na další rozhovor. Mám s tím mnoho zkušeností z těch zmíněných vzdělávaček. 80% škol funguje na frontální výuce, kdy se studentům něco říká, ti si to mají napsat a zapamatovat. Ale doba už je jiná a děti taky fungují jinak, třeba právě i proto, že si mohou vše vyhledat a nemusí se biflovat. Měli by se místo toho naučit systém kritického myšlení – když udělám A, tak k tomu je B a může k tomu být i C. Když si vezmeme například papír – ruční papír se dá použít do výtvarné výchovy, do fyziky, protože má nějaké své fyzikální vlastnosti a do češtiny, protože se na papír píše a mohou si z něho děti udělat kroniku třídy. Jde o průřezové téma, které by mělo projít různými předměty. Ale to učitelé a ředitelé obecně nechápou a jsou zahledění čistě jen na svůj předmět. Teď se strhla vlna, jestli povolit vysokoškolsky vzdělaným lidem učit na základních školách, pokud si udělají pedagogické minimum. A já si myslím, že to může být jedině dobře.
Festival svobody má za cíl sdružovat jedince a iniciativy, kteří slaví 17. listopad. Vidíte ve spojování nějaký smysl?
Určitě! Je dobře, že Festival svobody existuje. Cítím, že pro nás je důležitý, protože máme nějaké parťáky a víme, že v tom nejsme sami. Není to o tom, že my bychom tady byli blázni a dělali si něco jen tak pro sebe, ale že je spousta lidí, organizací nebo jednotlivců, kteří mají pocit, že to má cenu a je to důležitý. A to, že máte určitou institucializovanou formu a hromadně akce propagujete, tak je vidět ta síla. A i to může pomoci dalším nebát se přihlásit a motivovat ostatní, aby to také zkusili. Protože přihlásit se mohou prakticky s čímkoliv, ať už jde o jedno představení nebo celotýdenní festival. Líbilo by se mi, abyste se pustili více do škol. Ve školách jsou často učitelé přehlcení administrativou, kázeňskými věcmi, dohledáváním materiálů a v tomhle ohledu by jim mohl Festival svobody pomoci, protože jim dá nějaké výstupy se kterými mohou pracovat a udělat výuku zajímavější a zábavnější.
Autor: Barbora Luczy
Foto: Maria Michopulu