“Ať jsou naši politici klidně potetovaní punkáči, ale ať nelžou a nebalí mě do nějakých polopravd.”
Vy jste u Vás na škole dělali Festival svobody, jak to probíhalo?
Nápad připojit se k Festivalu svobody byl od paní profesorky Hronové, z našeho libereckého gymnázia. Já s ní na tom začala spolupracovat a společně jsme vymýšlely, jak by to celé mohlo vypadat. Postupně nás bylo víc a víc, přibrali jsme další profesory a mé spolužáky a vymysleli jsme bohatý program napříč školou plný her, promítání a výstav. Bylo to hodně práce, ale díky tomu, že nás na tom pracovalo tolik, se to dalo zvládnout.
Myslíš si, že Festival svobody na Vaší škole něco změnil pro tvé spolužáky?
Změnil se pohled na tu dobu a každý, kdo ve škole byl, musel mít alespoň chvilku pocit euforie, že máme svobodu a můžeme dělat spoustu věcí, které kdysi vůbec možné nebyly. Alespoň beztrestně. Lidi také musel přemoct pocit vděčnosti. Přišlo mi důležité dozvědět se nejen kdy to bylo a jak se tomu období říká, ale slyšet i příběhy našich profesorů – co ten den dělali, jak ho prožívali. A jak signifikantní den to byl. Naše akce byla nejen vzdělávací a připomínající, ale také oči otevírající.
Co pro tebe osobně znamená datum 17. listopadu 1989, když jsi neměla šanci ten den zažít?
Výročí svobody. Svoboda je pro mě jedna z nejdůležitějších součástí mého života. Protože za každodenní malichernosti naší existence vděčíme právě svobodě. Aniž bychom si to často uvědomovali a tenhle den je oslava nejen svobody, ale i odvahy a činů, které k tomu vedly, celkového vítězství dobra.
Ty jsi začala v hodně brzkém věku vstupovat do veřejného života. Vedla si u Vás v Liberci spolek Milionu chvilek pro demokracii, mluvila si na tiskové konferenci Festivalu svobody. Co tě motivuje těmto věcem věnovat tolik energie?
O politiku jsem se začala zajímat okolo třinácti let. Táta byl v té době místostarostou města ve kterém žijeme. I díky tomu to bylo téma, které mě zajímalo, protože jsem chtěla vědět, co že to vlastně dělá. Zároveň jsem v té době poslouchala české reggae, kde se v textech často objevovaly výrazy, kterým jsem nerozuměla, například oligarcha. Začala jsem si to zjišťovat a začalo mě to bavit. Jeden můj kamarád mě pobídl, abych na své škole uspořádala akci Vyjdi ven (studentská stávka, pozn. red.) V ten moment jsem cítila, že se něčeho můžu účastnit, projevit se a něco pořádně dělat s tím, co se mi nelíbí na politice. Hned jsem věděla, že to chci dělat, protože to má dobrý důvod a je to skvělá akce. Vyjdi ven byl můj první organizační počin a byl úspěšný. Ani jsem nečekala, že by to mohlo být tak super. Od té doby jsem začala chodit na demonstrace, potkávala se s různými lidmi a organizátory ze spolku Milionu chvilek, byla jsem vyslaná k Vám na tiskovou konferenci Festivalu svobody. Došlo mi, že můžu dělat víc, než jen akce na naší škole. Můžu se vzdělávat a říkat svoje názory nejen na škole, ale pomáhat i větším celkům. Dělat užitečnou práci, zapojit se do skupin, které mají větší dosah. Dělala jsem to, protože jsem mohla a protože jsem chtěla.
Jak tohle všechno stíháš se školou?
V současné chvíli už jsem od těchto aktivit z osobních důvodů ustoupila. Stíhala jsem, ale byl to pro mě šok. Byla jsem zvyklá mít koníčky a školu, což byla moje priorita. Najednou se v mém životě objevila velká věc, která vyžadovala hodně mojí energie, soustředění a času. A já jsem musela udělat kompromis. Ve škole jsem se nezhoršila, ale musela jsem si priority seřadit tak, abych zvládala školu a zároveň měla čas na to, co mi v tu chvíli přišlo důležité.
Setkala jsi se, jakožto mladá aktivistka, někdy s diskriminací? Cítila si se někdy v tomto ohledu nesvobodně?
Neřekla bych úplně nesvobodně, spíš šlo o určité popírání mé svobody. Mně bylo jasné, že svobodu mám, ale někdo se mi jí snažil brát, protože mi bylo “teprve patnáct”. Největší takový pocit jsem měla, když o mě vyšly dva články na Parlamentních listech (dezinformační web, pozn. red.). Po jejich vydání mi neskutečné množství lidí psalo do komentářů na osobní Facebook opravdu nechutné věci. Diskuze pod články pro mě byla naprosto nepochopitelná, nesouvisela s tím, co říkám. Objevovaly se tam i sexuální komentáře a podobně. Hodně lidí shazovalo můj názor s odůvodněním, že mi bylo jen patnáct a měla bych si jít hrát s panenkami. Tomu vážně nerozumím, protože si myslím, že na věku nezáleží. To co by mělo být bráno v potaz je, jestli je názor relevantní a postavený na pádných argumentech. Jak spolu souvisí to, že mi je patnáct a jsem žena, oproti tomu, že mám co říct. Jak mohou být takové věci využity k diskriminaci?
Ti lidé byli opravdu krutí a dalo mi vážně zabrat se přesto přenést, ale pomohli mi s tím kamarádi a rodina.
Až dostuduješ, vidíš se v politice?
To zatím nevím. Minulý rok jsem si to velmi přála a byl to můj sen, ale stále se to ještě mění. Politika lidi semele. Když jsem viděla ty dva články na Parlamentních listech a rovnou s tak osobními ataky. Pro mě je nepředstavitelné, že by to měla být součást mého každodenního života.. Klobouk dolů lidem, kteří to zvládají. Ale ještě mám dva roky na to se rozhodnout, tak se uvidí.
Jak může vést k diskriminaci to, že mi je patnáct a jsem žena, oproti tomu, že mám co říct.
Jsi umělkyně, skládáš hudbu, píšeš, vytváříš koláže. Tvůj umělecký pseudonym je pod názvem Jáchym. Proč?
Pseudonym Jáchym, který používám ve všech podobách svého umění, pochází od jména města Jáchymov. Byla jsem tam kdysi na školním výletě a neskutečně mě to zasáhlo. Šli jsme po stezce Jáchymovské peklo, kde probíhala těžba uranu a kde byly komunistické pracovní tábory. Vidět takové místo napřímo, surově, byl opravdu silný zážitek. A jak je pochopitelné z toho, co dělám, nemám ráda komunisty, takže to pro mě byl obzvlášť šok a k Jáchymovu jsem si vybudovala neskutečný vztah. Atmosféra toho města, ulic a minulosti, která je s tímto místem spjatá. Do teď mám na krku patronu, kterou jsem tam našla, jako symbol vděčnosti za svobodu. Za to, že už se takové věci v naší republice nedějí. A i když někde na světě ještě ano, je důležité bojovat za to, aby se neděly.
Jak spolu, podle tebe, souvisí pojmy svoboda a kreativita?
Myslím si, že svoboda je určitá esence kreativity. Jakmile nemáte v tvorbě žádné hranice, může být rozsáhlejší. Je poznat, když někdo píše básně, které mají uspokojit režim, a když někdo píše básně, které nemají tyto hranice. V momentě, kdy je v kreativitě svoboda, tak je výsledné dílo upřímnější.
Aktivismus a to šílené množství aktivit co máš tě dovedly ke zdravotním a osobním potížím. Máš nějakou radu, pro ostatní mladé aktivisty, jak se tomu vyvarovat?
Neměla jsem zdravotní obtíže jako reakci na svůj aktivismus. Problémy jsem měla už předtím, ale velmi je ovlivňuje stres. A protože jsem se snažila dělat hrozně moc věcí najednou – kromě politiky a školy jsem ještě hrála v divadle – měla jsem konstantně úplně plný rozvrh. Vstala jsem, pracovala a šla spát, každý den v kuse. A to se na mě podepsalo. Trpím depresivně úzkostnou poruchou, takže obzvlášť, když je člověk v konstantním stresu, tak se to na něm podepíše.
Chyba, kterou jsem udělala byla, že jsem si nedávala pauzy a snažila se makat na 200%. I přesto, že jsem věděla, že to dlouhodobě nezvládnu. Pokud bych tedy mohla dát radu – tak rozhodně dělejte, co můžete, ale nezapomeňte přitom na sebe.
Co myslíš, že může udělat každý z nás pro to, abychom se tu měli lépe?
Vzdělávat se. Ne každý musí být aktivista, který každý týden něco pořádá. Ale čistě vzdělávat se v tématech, která nás zajímají, pálí, a mluvit o nich s ostatními a vzdělávat zase je. Ne nutně na náměstí, ale v každodenních rozhovorech, na sociálních sítích. Dávat pozor na informační zdroje, které člověk používá ke svému vzdělávání. A vědět, že to co mezi lidi šíří, je pravda a nic si nevymýšlí.
Dává ti smysl, když jsou akce síťované a propojované, jako je například Festival svobody? Jaké v tom vnímáš výhody a nevýhody oproti akcím, které stojí samy za sebe?
Propojování je určitě užitečné, protože pak lidé z různých koutů republiky mohou skrz tu síť vyměňovat nápady a diskutovat. Dává jim to pocit, že na to nejsou sami a mají někoho, kdo jim může pomoct. Má to ale smysl v případě, že jde o spojování jednotlivých samostatných regionálních “buněk” a není to tak, že organizátoři pochází z jednoho místa. V ten moment jsou tyto velké sítě nesmyslné, protože pak organizátoři nemohou vědět, jaké reálné problémy v městě řeší a jak to s nimi souvisí. Ale spojování jednotlivých buněk může lidem jedině pomoct.
Jací by podle tebe měli být správní politikové?
Rozhodně by to měli být lidé, kteří na politice nemají velký osobní zájem. Jdou do toho s touhou pomoci společnosti, ne pomoci sám sobě. Ideálně aby nediskriminovali a nestavěli se proti nějaké určité skupině lidí. Aby nešířili dezinformace, byli upřímní a ne populističtí. Radši bych slyšela upřímnou špatnou zprávu než něco populistického a falešného. A to si myslím, že by stačilo. Ať jsou to klidně potetovaní punkáči, ale ať nelžou a nebalí mě do nějakých polopravd.
Autor: Barbora Luczy
Foto: Maria Michopulu