Demokracie má silnější a slabší stránky, je to hledání společenské rovnováhy, ale i dynamiky, je to z podstaty dohoda o konfrontaci názorů, společenská dohoda o respektu.
Jak jste letos oslavili 17. listopad?
Pavel: Já jsem v podstatě skoro celý den prospal, čímž jsem si připomněl, že svoboda je i to si občas pořádně zdřímnout. Když jsem se probudil, tak jsem chvilku hrál na hudební nástroj a vytvářel facebookový post o nové desce naší kapely. Zjistil jsem, že deska má přesně 31 minut a 31 sekund a to mě donutilo do příspěvku zamíchat i to, že svobodu máme stále v mysli navzdory okolnostem.
Honza: Část dne jsem strávil s dětmi v lese a část v práci, kde jsem jedním okem sledoval přenos Koncertu pro budoucnost. Mě na tomto výročí především zaujala konfrontace. Po loňské hysterii, kdy byl mediální prostor plný 30. výročí, letos nastal oddech. Zároveň mi ale letošní rok přišel výrazně reflektivnější. Poprvé také vznikla i kontra strana demonstrací. Například když na přenosu z Václavského náměstí za mluvčími probíhala demonstrace proti rouškám nebo když protestující dav přehlušil zpěv státní hymny na Národní třídě a když se na Slovensku hrubě demonstrovalo a občanské iniciativy respektující omezení shromažďování kvůli koroně se stáhly do online prostoru.
Jaká byla vaše první akce, kterou jste v Rožnově pořádali? Jaké byly vaše začátky?
Honza: Pavel je ředitel Městské knihovny už 15 let a já jsem se vrátil do Rožnova po šestnácti letech, kdy jsme žili se ženou v Praze. V roce 2016 jsme tu pak s kamarády založili kulturně-občanský spolek Fujaré a spolu s knihovnou rozvíjíme část našich aktivit i ve veřejném prostoru. Často je to právě v souvislosti s různými výročími – kromě už pátého ročníku „17. listopadu“ jsme dělali akce k výročí okupace 1968 aj. S debatami a přednáškami, které spolu pořádáme, je to náš malý příspěvek k těm množícím se a sílícím aktivitám občanské společnosti, která se po dlouhé době všeobecného spánku začala probouzet.
Pavel: Občanská společnost v Rožnově je poměrně aktivní už od 90. let, kdy se opravovalo náměstí a bez jakéhokoliv dialogu se vedení města rozhodlo, že pokácí parčík na náměstí. V ten moment se zvedly hlasy nesouhlasu. Souvisí to asi i s tím, že v roce 89 se první vlna nevole zvedla proti způsobu výměny pomníku uprostřed zmiňovaného parčíku na náměstí, kdy se vedení města taky na nic veřejnosti neptalo a chtělo vyměnit jeden špatný pomník za horší. Když jsem nastoupil do knihovny, tehdejší ředitelka dávala prostor minoritám a různým názorům a byla otevřena široké spolupráci, vlastně začala budovat knihovnu takovou jakou je nyní, tedy komunitní. Takže v momentě, kdy Honza přišel s Fujaré a s nabídkou na spolupráci, přijali jsme ji.
Co vás motivuje pokračovat ve své práci? Věnovat čas právě tomuto?
Pavel: Knihovna nabízí nádherné možnosti, jak pozitivně ovlivňovat myšlení lidí v jakémkoli městě. Je to věrohodná instituce, která dokáže ukázat lidem, že svět není černobílý nebo takový, jak ho média prezentují. Snažíme se, aby náš fond byl vyvážený a poskytoval široké spektrum informací, ať už „černě“ nebo „bíle“ zabarvených. Nevím, co konkrétně mě vede k tomu to dělat. Asi jsem takhle prostě narostl. Nějak to ve mě časem uzrálo. Ale také nevím, jestli je to správně, vždycky říkám – „ten výchozí bod je – možná se pletu, možná říkám něco špatně, ale myslím si tohle a tohle“.
Honza: Já nedokážu ty věci nedělat. Vytvářím prostor, ve kterém chci žít a vytvářím ho pro svoji rodinu a své přátele. Já tu otázku spíš otočím. Co kdybychom to nedělali? Co by se stalo, kdybychom nezaložili Fujaré? Dostal by se sem do Rožnova nějaký závan městské kultury obohacené třeba o aktivismus a nějaké komplikovanější promýšlení věcí? Před rokem 2016 tu nikdo 17. listopad nepřipomínal. Ale jak již zmiňoval Pavel, tady aktivní občanská společnost funguje už od 90. let a stále nabírá na síle. Mám tendenci to spojovat s generačním posunem – vy jste, Báro, dvacátnice a my čtyřicátníci. Bavíme se tady společně o hodnotách a to je pro mě skvělé. Nastávají momenty, kdy už to musí uchopit někdo jiný a ve společnosti vznikají transfery, které jsou strašně cenné. A proto je cenný i tento rozhovor.
Co pro vás znamená pojem demokracie a co jsou podle vás její pozitivní a negativní stránky?
Honza: Připadá mi důležité neuvažovat o demokracii, jako o strnulém pojmu z příručky politologie, není to slovo, kterým se dá „mlátit“. Demokracie má silnější a slabší stránky, je to hledání společenské rovnováhy, ale i dynamiky, je to z podstaty dohoda o konfrontaci názorů, společenská dohoda o respektu.
Pavel: Pro mě je demokracie důležitá, asi jako kyslík. Nedokážu si představit nic jiného, co bych dýchal. I když jsem za svůj život dýchal i ten komunismus. V tomhle smyslu mě ale rozčiluje lidská nízkost a sprostota, která se line napříč celou společností. Mé možnosti a touhy musí někde končit, nemohou být bezbřehé. A to je spojené s tím „vydřít všechno až na kost“, ať už se jedná o nerostné bohatství nebo zemědělství… V životě se mlátím mezi dvěma mantinely a to absolutní negací nebo altruismem.
Honza: Svoboda a demokracie nejsou samozřejmé, jak jsme si to třicet let mysleli. Demokracie je o uchování paměti a předávání prožitku nesvobody. Ten když se ztratí, je zle, a právě k tomu máme i svátky, jakožto paměťové body na mapě našeho žití.
Jak spolu podle vás souvisí svoboda a kreativita? Je demokratická společnost kreativnější?
Pavel: Svoboda není zárukou větší kreativity. Díky demokracii mám možnost lépe seznámit svoji tvorbu s potenciálním příjemcem a pomocí technologií je to dnes ještě jednodušší. Ale myslím si, že kreativita je vlastní spíš lidem, kteří mají kreativního ducha a ti se projevují, ať jsou svobodní nebo nejsou.
Honza: Když se tvořilo v období od 50. do 80. let, kdy různé tlaky moci ve společnosti zabraňovaly svobodnému vytváření, vznikaly i protitlaky, které šly moci navzdory. Moc vytvářela negativní stimul, kdy se umělec musel prosazovat intenzivněji. Což je na jednu stranu hrůzostrašné, když si pak domyslíme důsledky všech osobních perzekucí a emigrací. Já si tu otázku spíš kladu takto – Co by ti lidé mohli dělat, kdyby tady byla svoboda např. v 60. letech a jestli by byli o to tvořivější? A nebo by to bylo konformnější a pasivnější, protože by se nemuseli proti režimu vymezovat.
Co byl měl každý udělat pro to, aby se občanská společnost posouvala? / abychom se měli lépe?
Pavel: Každý by měl začít u sebe, vymést brouky a saze z komínů. Ať už je to vztah k sousedům, vůči okolí, městu ve kterém žije nebo vztah k zaměstnání, které provádí.
Honza: Ano, snažit se a začít u sebe. Nebát se vcházet do dialogu a poskytovat (si) zpětnou vazbu. Ta dává sílu pokračovat dál, jinou odměnu v našem konání často nemáme. Tak se nebojme přijít a oslovit „cizího“, probrat věci.
Festival svobody má za cíl sdružovat všechny jedince a iniciativy, kteří slaví 17. listopad. Vidíte ve spojování nějaký smysl?
Pavel: Ono je to spojení dáno už tím, že se v Rožnově na akcích podílíme dva subjekty (v roce 30. výročí to byly subjekty čtyři) – knihovna a Fujaré. Vždy, kdy se spojí více lidí, kteří mají něco společného, tak jsou silnější a myšlenka jednotného díla nebo posunu tomu dává větší životnost. Když se podíváme na knihovnu, tak je to místo, které by mělo dát komunitám pocit bezpečí a ukázat, že je jim nasloucháno. Je to jako v Harry Potterovi, knihovna dokáže pomoci každému, kdo o tu pomoc požádá. Fenomén spojování má smysl, protože co tvoří společnost? Společnost tvoří lidé, kteří se do něčeho narodili a jsou spojeni už jen tím časem a místem ve kterém žijí.
Honza: Mně přijde velmi důležitý regionální rozměr Festivalu svobody, který minimálně vytváří efekt „není to jen Praha“. Bylo hezké, že jsme se objevili ve streamu z Václaváku s naším videopozdravem, protože jinak nemáme moc šanci s aktivitami proniknout do celorepublikového prostoru. A takový problém mohou rozrušit jedině sítě. Sítě různých rozměrů, dynamiky, vznikající i zanikající. Díky nim vidíme, že v našem konání nejsme sami. A často jde i o hezká lidská setkání.
Autor: Barbora Luczy
Foto: Maria Michopulu