Jakub Otčenášek, Praha – Sametové posvícení

Jakub Otčenášek, Sametové posvícení

Co je Sametové posvícení?

Sametové posvícení je satirický karnevalový průvod, ve kterém jsou lidé oděni v maskách a tahají různé předměty nebo alegorické vozy, kterým říkáme laterny. K tomu hraje živá hudba a rozdávají se pamflety. Tohle člověk vidí 17. listopadu, když se projde centrem Prahy. Jinak Sametové posvícení je uskupení lidí, kteří toto pravidelně pořádají a zvou do toho různé další skupiny, jako jsou studenti, neziskovky, spolky a klienti neziskovek. Posvícení má ambici vtáhnout co nejširší spektrum uchazečů a satiricky se vyjadřovat k aktuálním problémům naší společnosti.

Jak vznikl nápad vytvořit takovou akci? 

Nápad vznikl v hlavě mé kamarádky Olgy Cieslarové, která jezdila do Basileje na Fasnacht. Což je slavná protestantská obdoba masopustu, která má silnou satirickou a politickou dimenzi. V Basileji tímto svátkem žije celé město po tři dny. Všichni mají perfektně vypiplané masky, hrají na bubny a píšťaly. Fasnacht má tradici zhruba 150 let a podle Olgy má očistný efekt na místní společnost. Dokáže se tímto způsobem ventilovat spousta problémů a rozvíjet společenská debata. Něco takového chtěla přenést i k nám a napadlo jí, že dobrým způsobem bude v první řadě propojení výtvarníků a neziskovek. A pak se to dál rozvíjelo.

Proč jste ke konání Sametového posvícení zvolili zrovna 17. listopad? 

17. listopad si spojujeme s probuzením občanské společnosti a když se podíváme přímo na rok 89, tak lidi do ulic tlačila spousta problémů, které nejsou vždycky při vzpomínání na sametovou revoluci zmiňované. Šlo i o ekologická témata nebo věci, které řeší občanská společnost, spolky a neziskovky i dnes.Takže to datum pro nás není jen o výročí svržení režimu nebo revoluci.

Jaká jsou tedy podle tebe témata 17. listopadu? 

Výročí bych z toho úplně nevynechával, ale často se za rokem 89 ztrácí připomínka roku 39. My toto výročí vnímáme jako příležitost k reflexi současných problémů a odrážíme je od toho, že je to výročí boje za svobodu a demokracii. Případně zdůrazňujeme, že jde o studentský boj nebo také o Mezinárodní den studentstva. Dá se s tím pracovat lépe, než kdybychom se zaměřili pouze na příběh o totalitním režimu a jeho odpůrcích. Samozřejmě by i podle nás měla být tato témata součástí svátku 17. listopadu, ale spíš než volit formu připomínání totalit minulých, což dělají kolegové z Festivalu svobody a považujeme to za velmi cenné, bychom rádi byli napřímeným ukazováčkem, který upozorňuje na nebezpečné tendence v současnosti a nabízí i pohled do budoucna. Zároveň se chceme zaměřovat na dílčí témata, která mohou příběh o nabyté demokracii problematizovat. Nemáme-li u nás kvalitní sociální politiku, dobrou perspektivu péče o krajinu nebo svobodu médií, tak ani demokracie samotná ve svém principu nemůže být dobře fungující. 

Vaše heslo je “Humorem za zářné řízky”. Myslíš si, že humor je cesta ke svobodné společnosti? 

Ty zářné řízky jsou samozřejmě brány jako legrace. Ale není to tak, že bychom nevěřili, že společnost může být lepší. Ba naopak, tu naději pořád chováme. Ale z toho hesla je znát, že satira je pro nás klíčem alespoň ten jeden den v roce, protože jindy se každý věnujeme jiné profesi a snažíme se zářné řízky smažit i jinými způsoby. 17. listopadu chceme pomocí smíchu upozornit na to, co nás pálí a co je třeba ventilovat. Ten humor je braný spíše jako terapeutická metoda, nebo metoda komunikace – jak o něčem začít vůbec mluvit. Jak překonat bariéru mezi lidmi, kteří každý stojí na jiné straně a nedokážou najít společnou řeč. Humor je první výkop, který umožňuje, aby se o něčem lidé začali bavit, dokáže zprostředkovat dialog. 

Jak to probíhá s maskami – každý si je před průvodem vyrábí sám? A jsou vždy nějakým vyjádřením společensko-politických problémů? 

Masky mohou vyjadřovat strašně moc věcí a jejich výroba má několik fází. Začíná se debatou o tom, co by maska mohla dělat nebo co by mohla zpodobňovat. V této fázi se snažíme účastníky vést k tomu, aby nevycházeli z prvního nápadu, který často bývá černobílý. Ve smyslu, když se chceme negativně vyjádřit vůči nějakému problému, tak vytvoříme masku, která jednoznačně zesměšní soupeře, nebo ukáže jeho démonickou podobu. Nám jde o to, nejít cestou prvního nápadu, ale zaujmout nadhled a skrze masku se dokázat smát zároveň i sám sobě. Zkrátka vzít do hry aspekty, které by člověk často radši vytěsnil. Po vymyšlení masky následuje výroba. Ta má sama o sobě vyloženě terapeutický dopad. Lidé se sejdou v dílně, patlají rukama něco z hlíny, něco lepí a většinou je u toho dost zábavy. Lidé z různých oblastí se přitom poznávají a propojují. A závěrem je pak samotné nošení masky.

Co si myslíš, že se pak vnitřně stane s člověkem, když si na sebe masku nasadí? 

Ať už jste klientem nějaké charity nebo naopak intelektuál nebo neziskovkář, tak když si vezmete masku, svou roli opouštíte a ztrácíte určité odpovědnosti. Máte tak trochu masopustní svobodu a můžete překračovat hranice svého běžného chování a návyků, například jak byste se normálně chovali na ulici. Zároveň s tím ale na sebe berete roli masky. Když máte masku démona, chováte se démonicky, a když nosíte masku šaška, cítíte se jako šašek  A zároveň jste v kolektivu, je vás více takových, a to posiluje pocit výjimečnosti situace. Vnímáte pak i město, kterým běžně procházíte, úplně jinýma očima. Jednak ho moc nevidíte přes tu masku, ale zároveň cítíte, jak ho můžete ovlivňovat nebo prožívat úplně jiným způsobem, než jste zvyklí. A to má právě často pro lidi, kteří posvícením projdou, ještě větší sílu než původní idea propagace nějaké myšlenky. Tančit v masce po městě a přitom lidem předávat svůj názor a zároveň je tím bavit, je dohromady skvělý zážitek.

Kdo jsou lidé, kteří se účastní Sametové posvícení? 

Patří mezi ně jednak držáci – jako například Kateřina Ratajová, Josef Koblic a Kristýna Kužvartová, kteří jsou u toho už pár let a snaží se to táhnout dál, ať už jsou podmínky jakékoliv. A taky účastníci jednotlivých ročníků – studenti, členové spolků, klienti neziskovek atd. Například dva poslední ročníky byly od sebe radikálně odlišné tím, že v roce 2019 bylo 30. výročí a bylo na to hodně peněz a podpora od státu. Posvícení mělo třináct skupin, neboli „klik“, celkem o 300 maskách, účastnili se i skupiny z Německa, Švýcarska a Belgie. A pak jsou ročníky, jako ten loňský, kdy panovala přísná opatření kvůli koronaviru a nikdo jiný, než ti držáci, do toho nakonec nešel. Na tom přesně bylo vidět, co je širší komunita a co je tvrdé jádro. Tvrdé jádro jsou lidé, kteří věří principu, že satira, maska a její výroba mohou společnost někam posouvat. Vidí v tom smysl a pro ně samotné to má očistný efekt. Naopak širší komunita – neziskovky, studenti a podobně – u nich bývá jeden spojovatel, který to většinou celé táhne. Obecně se dá říci, že jsou to lidé, kteří mají nějakou svoji agendu, něco konkrétního, za co bojují, v co věří a chtějí to předat lidem kolem sebe v jiné formě. Snaží se najít společnou řeč skrz jiné prostředky než se kterými pracují přes celý rok. Další skupinou jsou zvídaví lidé, kteří se na akci napojí, chtějí zjistit, jak to funguje a chtějí podpořit dobrou věc. A pak jsou tu klienti jednotlivých neziskovek, což je pro nás hrozně důležitá skupina, například lidé bez domova nebo děti z dětských domovů. Díky posvícení se s nimi poznáme, zjistíme, čím žijí, jaké řeší problémy, a zároveň máme radost, když vidíme, jak jsou nadšení z toho, že mohou být v takovémhle kolektivu, kde se stírají rozdíly mezi lidmi. Pro obě strany to má pozitivní náboj. Každý rok na to rádi vzpomínáme a chceme v tom pokračovat do budoucna a tento segment rozšiřovat. 

V loňském roce jste měli heslo “Vstříc novým mutacím”. Proč jste zvolili zrovna toto heslo?

Je podstatné říct, že to bylo loni, protože teď, když nové mutace viru dorazily, pravděpodobně bychom heslo volili jinak. Chtěli jsme reagovat a vzít do hry virovou terminologii, protože beztak tím žijí veškerá média. Chtěli jsme ukázat, že mutace nejsou jen ty virové a strašidelné, že mají i pozitivní rozměr, dávají naději na změnu. A mnohé z nás štvalo, že téma viru zastínilo všechna ostatní témata. Proto mělo posvícení podobu diskotéky, kde různí mutanti nebo nové mutace tančily kolem discovidu, jakožto koule, která je fascinuje a přitahuje jako můry, které nalétávají někam na lampu, viz video. Možná je heslo napůl zoufalým křikem, protože jsme tušili, že mutace přijdou, ale zároveň je to i takové zvolání, dodání si odvahy. Musíme vstoupit do budoucnosti a nesmíme se poddávat strachu. Musíme pokračovat s humorem za zářné řízky i nadále. 

Jaký je podle tebe rozdíl mezi humorem a satirou?

Humor je obecnější kategorie a satira je její specifický výsek, který se zaměřuje na kritiku společenských problémů, na tepání nešvarů. My jsme to posunuli a rozlišujeme ještě dobrou satiru a karikaturu. Karikatury vytvářejí masky, které vytváří hranici mezi “my” a “oni” – my dobří a oni ti špatní, vůči kterým chceme bojovat. Taková černobílá vykreslení známe z minulého režimu – my dobří socialisté versus nějací zkažení kapitalisté. Ale jsou samozřejmě přítomná i dnes – např. my dobří liberálové versus zlí komunisté a podobně. Chceme, aby naše satira byla subtilnější, aby člověk, který ji vidí, váhal na které straně má vlastně stát. Jestli se mu výjev také vysmívá nebo jestli je v bezpečí na straně těch „dobrých.“ Zkrátka, aby to lidi měnilo a nevytvářelo v nich přesvědčení, že zlo je vždycky někde venku. Naopak, to zlo je vždycky potřeba hledat uvnitř, aby se něco mohlo změnit. 

Jak podle tebe spolu souvisí pojmy kreativita, satira a svoboda? 

Bez neotřelých nápadů a kreativity dobrá satira není možná – sklouzává pak spíš do karikatury. Když se vztáhne svoboda k satiře, tak může ukazovat, kde jsou limity svobody. Kde se cítíme nesvobodně a odkud bychom se chtěli posunout někam dál. Když mluvíme o svobodě, definujeme ji vždycky skrz nějakou nesvobodu, která nás zrovna trápí. Tím pádem se ta definice neustále vyvíjí.

Humorem člověk získá nadhled nad danou situací. Nemůže být někdy ale i brzdou v řešení určitých témat? 

Určitě, humor není samospásný a může naopak budovat bariéry. Docela dobře to bylo vidět teď v prezidentském období Donalda Trumpa, nebo i u nás. Humor je do značné míry otázkou společenského statusu. Nějaká společenská vrstva nebo ideová klika se shoduje na nějakém tématu a s pomocí humoru se utvrzuje ve svých pozicích, než že by humorem otevírala dialog nebo by poskytovala nadhled sama nad sebou. Proto je potřeba o humor pečovat, rozlišovat mezi satirou a karikaturou a obecně si vždycky klást otázku, jestli konkrétní podoba humoru něčemu pomáhá. Spousta lidí bere humor jako hodnotu absolutní, já k tomu mám blízko a chápu to. Už jenom to, že se člověk zasměje, je vždycky nějakým způsobem ozdravné, ale je dobré klást si otázky s kým nebo proti komu se směju. 

Co znamená pro Sametové posvícení být součástí platformy Festivalu svobody?

Z praktického hlediska jde o příjemnou formu spolupráce s dalšími iniciativami a možnost sednout si za jeden stůl a dohodnout se, jak bude 17. listopad v daný rok vypadat. A vyladit ho tím způsobem, aby nedošlo k nějakým excesům nebo překryvům. Po ideové stránce to pro nás znamená, že se hlásíme k hodnotám, jako je svoboda a demokracie, ve smyslu boje proti totalitním režimům a tendencím. A když si vezmu specifické postavení Sametového posvícení v tomto uskupení, tak vnímám, že my jej bereme více ve vztahu k přítomnosti a  budoucnosti oproti ostatním, kteří více vyzdvihují odkaz minulosti. Obecně vnímám tendenci z toho data vytvářet jakýsi pomník sametové revoluce a budování vděčnosti za to, že se tady vybudovala svoboda, což pak může vyznívat tak, že už tady svoboda jednou je a tečka. Pro nás tam ta tečka rozhodně není. Vnímám také nebezpečí vytváření určitého kýče, nostalgie, což je pro nás také nežádoucí forma. Myslím si, že je důležité, že je posvícení součástí kolektivu Festivalu svobody, aby tomuto předcházelo, případně vyvažovalo, když se něco takového stane.