Lucie Poláková, 45 let, učitelka odborných předmětů na VOŠ, Jindřich Novák, 43 let, zástupce ředitele na VOŠ

“Vidíte, jaká je situace v politice na jakékoliv úrovni. Každý si říká, co chce, bez ohledu na to, že by nesl důsledky svého jednání. Že by byl zodpovědný za to, že lže. Svoboda ve smyslu osobní zodpovědnosti je něco, co se musíme ještě hodně učit.”

Proč je pro Vás v Chebu důležité oslavovat 17. listopad? 

Vždyť to je přece jasný,že se musí připomínat 17. listopad, ne?! Je to den vítězství svobody a demokracie!

Jakou formu připomínek výročí volíte? 

U nás na západě se pravidelně koná sportovní happening na kterém jsme oba dělali několik let dobrovolníky, bylo to ještě před vznikem platformy Festivalu svobody. A když přišel Festival svobody s nabídkou spolupráce, tak jsme zajásali. Pro naše tehdejší spoluorganizátory to byla ale informace na poslední chvíli a nechtěli měnit své plány, tak jsme se od nich odpojili a rozhodli nedělat akci založenou jen na sportovních výkonech, ale soustředit se i na obsah věnující se svobodě a demokracii. 

Tehdy nám chebský farář Petr Hruška nabídl jako zázemí kostel, což je trochu netradiční, ale kostel je obrovský a my přijali s povděkem, že můžeme být pod střechou. V kostele jsme udělali různé instalace, nechávali jsme účastníky, aby psali hesla, která mají se sametovou revolucí spojená, pouštěli jsme vlaštovky svobody z kůru kostela, udělali jsme fotostěnu, vyvěsili informační panely… Také jsme se propojili s plzeňskou iniciativou Proh)(nutí a udělali happening 3 špejle. A bylo to moc fajn!

Jak to plánujete letos?

Vymysleli jsme způsob, jak si sametovou revoluci připomenout a zároveň dodržet všechna opatření. Spojujeme se s dalšími iniciativami napříč karlovarským krajem, abychom různými způsoby každý vytvořil nápis SVOBODA NENÍ SAMOZŘEJMOST. To je motto našich aktivit, které u nás v Sudetech vnímáme jako zásadní si připomínat. Takže vyzýváme všechny, aby umístili do veřejného prostoru nápis SVOBODA NENÍ SAMOZŘEJMOST a poslali nám fotky. My je pak dáme do koláže a 16. listopadu je zveřejníme. Můžeme tak inspirovat lidi, kteří chtějí jít na procházku svobody 17. listopadu a někde se s nápisem vyfotit.

Oba jste učitelé, co Vás motivuje trávit čas přípravou oslav? Co Vás nutí k tomu trávit čas večer pod lampou právě nad tímto?

Po večerech pod lampou, to je docela přesný! Ale Báro, my to pod tou lampou úplně neděláme. My o tom všude vykládáme a vše, co děláme fotíme a propagujeme. Oba s Jindřichem pracujeme na VOŠ tady v Chebu, a právě ve škole vidíme, že ten kraj má potenciál v mladých lidech! Je by to často ani nenapadlo, nebo jim připadá, že nemají dostatek odvahy. A co by tomu řekli lidi! Na to budu ve svý vesnici sám.

Ve škole se setkáváme s tím, že se studenti dají za pár let, co s nimi pracujeme, velmi inspirovat. V každém ročníku je alespoň jeden až dva lidi, kteří se pouští do práce v místních zastupitelstvech. To je přece skvělý!

A hlavně nás motivuje to, že máme dva chlapečky a máme odpovědnost i vůči nim. Až nám řeknou za pár let “Mámo, táto, co jste dělali, když to tady takhle v tý republice vypadalo?” A my jim nebudeme říkat, že jsme měli klid na práci a pěstovali si rajčata. Ten 24 letý si už jede svůj občanský aktivismu sám na youtube a toho 4 letého bereme všude s sebou.

Celé je to o osobní odpovědnosti a možnosti inspirovat někoho dalšího, ukázat i jinou cestu.  Zasejeme semínko a ukážeme, že variant, jak se dá s věcmi pracovat, je mnoho. Je to to Havlovo “Občanská společnost je jednou z možností, jak přijmout odpovědnost za svět”. Něco malého může udělat každý. Takže my zorganizujeme happening na 17. listopadu, když nám to přijde zapotřebí.

Loňského výročí se vedení města Cheb chopilo velkoryse a program byl opravdu bohatý. My jsme přivezli 3 výstavy věnující se sametové revoluci a lidským právům, uspořádali jsme besedu s účastníky z listopadových událostí a pozvali jsme si na workshop lidi z Rekonstrukce státu. A to jsou “malé” věci. Stačí jen vyřídit pár telefonátů a e-mailů a jít pověsit výstavu. S věšením nám přišli pomoci i obyvatelé Chebu, kteří reagovali na naši výzvu na Facebooku. 

Vnímáte za ty roky, co oslavy pořádáte, že se situace v Chebu nějakým způsobem změnila? Podporuje město Vaše aktivity?

Když porovnáme rok 2017 a loňské výročí, tak došlo k velkému posunu. Vstřícnost města je neporovnatelná od chvíle, co se změnilo vedení. Lidé, co jsou dnes na radnici nás velmi podporují v aktivizaci komunity ve městě. Na naše akce chodí i více lidí a je pro nás o dost snazší sehnat dobrovolníky.

O finanční podporu jsme město nikdy nežádali, protože jsme schopni si akci udělat sami a chceme mít svobodu v tom, jak akce vypadá. Ale podpora od města je zjevná, teď nám pronajali prostory v centru Chebu, za které mohli mít komerční nájem. A my jsme si díky tomu uvědomili, že je skvělé být někde vidět a že za námi mají možnost lidé přijít. Od té doby nás návštěvníci začali nazývat klubovnou Rychlých šípů. Zároveň jsme v těsné blízkosti lavičky Václava Havla, na kterou jsme uspořádali sbírku a dotáhli ji do úspěšného konce.

S městem jsme spolupracovali i teď za první vlny koronaviru. Spolu s našimi dobrovolníky jsme šili a distribuovali roušky potřebným. Město pak chtělo uspořádat koncert, jako poděkování těm v první linii, který se bohužel s druhou vlnou zrušil. A pozvánku dostali i naši dobrovolníci. Progres je vidět i v tom, že před několika lety na naše akce nepáchl nikdo ze zastupitelstva a teď se to stává pravidlem.

Vy jste teď hrdými držiteli ceny od Nadace Via, je to tak? Moc Vám gratulujeme!

Je to tak, děkujeme moc! Je pro nás velkou pýchou. Díky tomu nás teď oslovila novinářka z Aktuálně.cz a vyšel o nás článek – “Pravdoláskaři z Chebu”. To jsme to zase schytali! Ale zdá se, že to nějaký dopad mělo. Pár desítek tisíc lidí si přečetlo, co tady na západě vymýšlíme večer pod lampou.

Co pro Vás osobně znamená pojem svoboda?

Jindřich: Pro mne osobně je to možnost volby, která tu předtím nebyla, nebo byla velmi omezená. A s tou možností přichází i odpovědnost za volbu, kterou uděláme, za cestu, kterou se dáme. Je to pro mne možnost cestovat, možnost mluvit jiným cizím jazykem než ruským nebo německým, možnost poznávat nové lidi a kraje. Díky revoluci jsem mohl vycestovat a studovat v zahraničí, poznávat, jak to vypadá jinde, navázat nové kontakty. 

Lucie: Já, jakožto učitelka sociální práce, hodně využívám k výuce Viktora Frankla, který rozlišuje svobodu od a svobodu k. Jedna z nich je nezávislost a druhá odpovědnost. A ten balanc mezi tím, to mi přijde jako klíčová věc – jsem nezávislý v tom, že můžu ovlivňovat věci kolem sebe, ale jsem zodpovědný za své činy. Jak říká můj oblíbenec Honza Vojtko, taky za důsledky svých činů. A to my tady ještě úplně neumíme. Vidíte, jaká je situace v politice na jakékoliv úrovni. Každý si říká, co chce, bez ohledu na to, že by nesl důsledky svého jednání. Že by byl zodpovědný za to, že lže. Svoboda ve smyslu osobní zodpovědnosti je něco, co se musíme ještě hodně učit.

Máte nějakou konkrétní vzpomínku na to, kdy jste se cítili svobodně nebo kdy jste měli pocit nesvobody?

Lucie: Před pár lety u nás v karlovarském kraji se radním pro školství stal politruk, komunistický kádr, a měl vést oblast školství. A vedl jí! To jsme jeli demonstrovat přímo do Varů, ale ta demonstrace byla nakonec k ničemu. Byli jsme nesmírně naštvaní a v ten moment jsem si opravdu připadala nesvobodná. 

A zase opačně svobodu jsem zažila při realizaci lavičky Václava Havla. Když jsme zveřejnili náš záměr, vznikla petice “Lavičku Václava Havla v Chebu nechceme”. Ta petice má za celou dobu asi 19 podpisů. A v ten moment jsem si uvědomila, že to je ta svoboda. Že můžu zajít za radním města a říct “Pojďme, udělejme tady lavičku VH, ať zhmotníme ten odkaz svobody a demokracie”. A město mě podpořilo a vyzvalo k tomu, abychom uspořádali veřejnou sbírku. To je pro mě důkaz, že když si něco usmyslíte, co není nic zlého, a chcete to realizovat, tak se dílo podaří. 

Jindřich: Pro mě ten osobní pocit svobody byl právě při cestování mimo Českou republiku, kdy jsem objevoval místa, kde jsem si říkal “tak tady by moji rodiče být nemohli, i kdyby stokrát chtěli”. Díky té možnosti, jsem zažíval velký pocit radosti. 

A z toho nesvobodného je příklad to, co říkala Lucie. Takové věci se opakují. Většinou rozhodují o klíčových věcech lidé, kteří k tomu nejsou kompetentní nebo vzdělaní. V tom cítím nesvobodu, že nemám šanci to ovlivnit. Protože to jsou rozhodnutí politická, která se nás dotýkají až jako cílových příjemců těch rozhodnutí.

Lucie: My jako pedagogové, de facto zaměstnanci kraje, jsme nějakým způsobem etablovaní, erudovaní a vzdělaní a máme velmi malý mocenský vliv na to, co se s námi bude dít dál. Letos je to ale například v Chebu poprvé, kdy do krajské vlády nedostali komunisté ani sociální demokraté. Všechna jednání ale ještě neproběhla a stále nemáme krajskou vládu. 

Společenská situace se velmi turbulentně mění. Kde vidíte naší zemi v horizontu několika let? 

Jindřich: To velmi záleží na tom, s jakým výsledkem skončí druhá, případně další, vlna koronaviru. A na tom, kdo bude ve vládě za několik let. Já pevně doufám, že se neposuneme ještě blíže Rusku a Číně, kteří u nás mají své zájmy a snaží se podkopávat demokracii různými způsoby. Táhne nás tam i naše současná vláda. Přál bych si, abychom se vzchopili a snažili se vrátit do původních kolejí, které tady nastavoval Masaryk a Havel. Aby nás začala zajímat lidská práva a aby se hodnoty demokracie začaly znovu prosazovat. 

Lucie: Bude to chtít zatraceně přidat v iniciativách, nejen ve vzdělávacích institucích, ale i ze stran rodičů samotných. Vést děti k tomu, co svoboda je a co znamená. A jsme tam, kde jsme, protože nám tady absolutně chybí kritické myšlení. To vnímám jako největší deficit. 

Jindřich: My jsme tam, kde jsme hlavně proto, že se důležitost vzdělání neustále podceňuje. To, jak jsou nastaveny osnovy třeba u občanské výchovy, nebo dějepisu! Začíná se u pravěku a k moderním dějinám se pak učitel už ani nedostane. Studenti nevědí, co se dělo v letech 39, 48, 68 a potom jim chybí kritické myšlení i v tom, jak přijímají informace. Neučí se v souvislostech. Je důležité učit i o tom, co se děje v okolních státech, protože to výrazně ovlivňuje i dění u nás. 

Mně bylo 13 let, když se změnil režim, mám z té doby jen záblesky. Nikdy jsem režimem nějak výrazně netrpěl. Ale pamatuju si, když se stály fronty na banány a mandarinky, pamatuju si, co se nesmělo. Tady u nás na hranicích byla dlouhou dobu ruská posádka. A já si jako malé dítě myslel, že Rusko je hned vedle nás, že je to náš sousední stát. Protože tady všude byli Rusové, auta s ruskými značkami, mluvilo se rusky.

Lucie: Já mám šílené zážitky ze školy. Pravidelně dávám studentům úkol číst Opuštěnou společnost od Erika Taberyho  a pustit si seriál ČESKÉ STOLETÍ, a oni přicházejí s tím, že vůbec nevěděli, že byl Václav Havel ve vězení, nevěděli, že byly v 50. letech politické procesy a že Gottwald byl taková svině. Tohle mi říkají lidé, co získali maturitu na našich středních školách. Pokud se tohle nezmění, tak si nepřejte vědět, kde vidím naši zemi za 10 let.

Jsme moc rádi, že jste součástí Festivalu svobody! Co to znamená pro Vás?

Když jsme měli možnost být součástí Festivalu svobody úplně poprvé, v roce 2017, tak jsme měli ohromnou radost, že můžeme být ve společnosti takových organizací, jako je Post Bellum. Je to přihlášení k celospolečenské a celorepublikové platformě a myšlence, díky které se můžou v Horní dolní na východě dozvědět, že v Dolní horní na západě mají lidé potřebu svobodu a demokracii nějakým způsobem akcentovat a snaží se společnost aktivizovat. Pro nás je to velká čest, velká výzva a velká radost.

Líbí se nám, že to má jednotný vizuál, jednotnou značku, pod kterou si každý dokáže představit, co je to za společenství. Festival svobody je prostě dobrej brand. A také, když jsme vás poprvé viděli, tak jsme si říkali, “Proboha! To je mladá holčička!”. A to je pro nás také hrozně důležitý, že za platformou stojí spousta mladých lidí a to nám dává velkou naději, že se to za těch 10 let posune. My si tady v Chebu děláme vždycky legraci, že potřebujeme dělat práškování populace. A Festival svobody je svého druhu práškování.