Michaela Sýkorová, 38 let, učitelka a koordinátorka projektu Sunshine cabaret, Strakonice

“Ve Strakonicích jsme začali s Artwall a s vernisážemi u zdi na chodníku. A to se lidi učili dva roky – že není divný stát na chodníku s vínem a povídat si. Když se to pak naučili, dokonce nám i sami psali o další akce.”

Proč je pro Vás důležité slavit 17.listopad ve Strakonicích?  Slavili jste toto výročí u Vás loni poprvé?

Poprvé úplně ne. Lidé chodí každý rok dávat svíčky k místnímu kostelu. Ale vyloženě oslavy 17. listopadu zde neprobíhaly. “Strakoňáci” nemají moc vztah k demokraticko – podporujícím událostem. I když se tu konaly demonstrace Milionu chvilek, sešlo se jen pár lidí a akce byla místními kritizována na Facebooku. Nevím, proč tomu tak je. Ale Strakonice jsou dělnické město a většina intelektuálů se odstěhovala po vysoké do větších měst. Vztah k pojmům jako jsou “osmdesátej devátej” nebo jménu Havel je velmi vlažný. 

My ale přesto děláme akce, třeba i okrajové, staráme se o veřejný prostor a vytváříme komunitu. A že tohle můžeme dělat, je díky listopadu 89 a díky demokracii a svobodě, které tu máme. Můžeme do něčeho kecat, můžeme jít na úřad a říct, že se nám něco nelíbí. Můžeme se sejít a pokusit se situaci změnit. A je to legální a nikdo nás za to nezastřelí ani nezavře. To je pro mě velice důležitý jev. V podstatě i samotná existence občanských iniciativ jde ruku v ruce s tím, že žijeme ve svobodě. 

Je pravda, že loňské výročí bylo velké. Gympláci měli vlastní program a pak byla na náměstí velká, ale celkem trapná akce. No a nám přišla šablona od Festivalu svobody, nevím sice, jestli to bylo úplně takhle myšleno, ale s partičkou jsme chodili po městě a růžovým sprejem sprejovali logo všude možně. Nikdo si nestěžoval. Naše oslavy byly trochu punkový, ale úplně nečekaně přišla spousta lidí, zejména čtyřicátníci, padesátníci. No a když to bylo tak fajn, rozhodli jsme se, že to budeme dělat každý rok.

Jaké oslavy plánujete letos?


Nad tím ještě hodně přemýšlíme. Máme domluvenou výstavu Antikódy, kterou budeme dávat na naší místní výstavní zeď na kterou jsme dřív udělali rámy. Takže výstava určitě poběží ve veřejném prostoru od 17. listopadu až do Vánoc. Je ale pravděpodobné, že nebudeme moci udělat vernisáž, tak přemýšlíme o alternativní formě. Co se ale týče online programu, k tomu jsme se zatím neodhodlali. Je to trochu proti myšlence setkávání a toho všeho, co tady celou dobu propagujeme.

Vy jste ze spolku Jsme Strakonice a pořádáte celoročně bohatý program. Co Vás motivuje dobrovolně trávit svůj volný čas pořádáním těchto akcí?

Teď už je to trochu jiné, jak jsme starší, ale když jsme začínali bylo nám kolem sedmadvaceti, což je nejlepší věk. Člověk už si uvědomuje zodpovědnost a je i něčeho schopný. Trávili jsme čas na vysokých školách ve větších městech, ale měli jsme pocit, že Strakonicím něco dlužíme. To, co jsme se v těch velkých městech naučili, jsme chtěli přinést i domů. Chtěli jsme si to udělat takový, abychom tu chtěli žít, to byla naše motivace už od začátku. A věci se samozřejmě mění. Máme teď malé děti a tomu také přizpůsobujeme charakter našich akcí. 

Vnímáte, za ty roky, co ve Strakonicích akce děláte, že se situace nějakým způsobem změnila? Jak ze strany města, tak místních obyvatel?

Co se týče města, teď jsme dostali šanci vytvořit kulturní centrum a provozovat ho. A to je hlavně díky naší intenzivní práci.  Je za námi vidět něco konkrétního a lidi na naše akce chodí. Díky tomu máme i důvěru města. Centrum bude v opuštěné fabrice, textilce v centru města. Super industriál, všechno jak má být. 

Co se týče obyvatel Strakonic, lidi se na akce naučili chodit. I když se jedná o hodně okrajové, alternativní akce. Jsou to události pro 50 až 100 lidí, žádné ohromné eventy. Myslím si, že si tady postupně vychováváme publikum a už nejsme braní za něco neobvyklého nebo divného. Ve Strakonicích jsme začali s Artwall a s vernisážemi u zdi na chodníku. A to se lidi učili dva roky – že není divný stát na chodníku s vínem a povídat si. Když se to pak naučili, dokonce nám i sami psali o další akce. Děláme tu i Pechakuchu a lidem už přestává být divné, že je zveme do sklepů nebo ruin, protože ví, že to bude dobrá profi akce a že po sobě uklidíme.

Co pro Vás osobně znamená pojem svoboda? Máte nějakou konkrétní vzpomínku na to, kdy jste se cítili svobodně nebo kdy jste měli pocit nesvobody?

To už jsou takové klišé, že svoboda je to, že můžu něco dělat, svobodně se pohybovat a třeba i něco říkat, ale zároveň taky přijímám zodpovědnost. Což je podle mě hlavní problém v Čechách. Rádi přijímáme to, co můžeme, ale neradi přijímáme to, co musíme. To není tak, že “tady je svoboda, tady ji máš a dělej si s ní, co chceš”. Jakmile by se něco muselo, například volit, tak najednou je to děsnej problém a lidi se odvolávají na to, že svoboda je i v tom, že nemusí volit. Ale svoboda je z obou stran – něco můžu a něco musím. Je to něco, co se musí opečovávat, pěstovat a utužovat. Né jenom “Hurá, jedem do Němec” a “Hurá, můžem tady všichni nadávat všem, protože je svoboda slova”. V tomhle kontextu je potřeba zamakat na vzdělávání a to se bohužel neděje.

Společenská situace se velmi turbulentně mění. Kde vidíte naší zemi v horizontu několika let? 

Takové věštění, jo? Já spíš řeknu, co bych si přála. Přála bych si, aby tohle byly poslední kapky toho mafiánskýho, východňárskýho vládnutí. Aby se demokratické strany daly dohromady, jako se to teď zdařilo po krajských volbách a myslím si, že je to tendence, která se tu začíná uchycovat. Babiš a spol už jedou svojí poslední jízdu. Nicméně je tam hrozné riziko, protože demokratické strany se pořád mezi sebou dohadují. Kdo co dělá dobře a špatně. Jsou to hrozný fifleny. Obyčejní lidé na tohle nejsou zvědaví, stejně jako na intoušský proslovy s chytrýma slovama. V tomhle ohledu mám trochu strach, že se mezi sebou rozhádají a nebo se budou pihňat v něčem, co k ničemu není dobrý. 

Přála bych si, aby se naše země demokratizovala a připojila se víc k západu. A mám obavy z populismu. Ale myslím si, že horší už to nebude. Což je teda myšlenka i přání. Všichni, co takhle šplhají nahoru jsou sebedestruktivní a já si opravdu myslím, že mezi sebou vyhnisaj a odpadnou. A teď je otázka, co ta kůže nová, co na tom poroste. Jestli bude stále vředovitá. Ten problém je většinou ve střevech a v těle, než na kůži, takže jsme spíš ta střeva, myšlení lidí. 

Jsme moc rádi, že jste součástí Festivalu svobody! Co to znamená pro Vás?

My, skupinka aktivistů pod spolkem Jsme Strakonice, už zhruba 8 let něco ve Strakonicích děláme. A většinou, když se něco, jako je například Festival svobody, k čemu se můžeme připojit, objeví, tak se toho chopíme. Díky spojování pak spousta věcí funguje lépe. Třeba už ze stran maloměstské propagace. Když řekneme, že patříme pod křídla něčeho většího, co má například své logo a vizuál, tak je se s čím i pochlubit. Když lidi registrují Festival svobody v Praze, tak jsou pak rádi, že je i ve Strakonicích a připadají si světovější. Podobně je to u nás i se Dny architektury, pokud chceme něco dělat ze stran veřejného prostoru a opuštěných budov, setkává se to s nejvíce reakcemi, pokud jsme právě pod jejich hlavičkou.