V momentě, kdy člověk cítí, že je něco špatně, tak nemá zůstat jen u kritiky, ale měl by přinést nějakou alternativu a snažit se něco změnit.
Jak vůbec vznikl Svobodný listopad a připomínky let 1939 a 1989 na Albertově?
Vznikli jsme v nepřímé reakci na prezidentovo obsazení Albertova v roce 2015. V dalším roce tedy Univerzita Karlova zabrala Albertov, aby se něco takového neopakovalo a aby se tam lidé mohli vůbec dostat a uctít památku. Rok na to požádala univerzita o oficiální zábor místa, a my, jakožto studenti univerzity, jsme akci vzali pod svá křídla. Nějaké produkční zkušenosti z festivalů jsem měl v tu dobu jen já, tak jsme to dávali dohromady “na koleni”. Zároveň byla naše akce kopírovaná aktivitou dalších iniciativ, jako je například Díky, že můžem nebo vzniknuvší Festival svobody, ke kterému jsme se následně přidali. My jsme v té době měli jen tunelové vidění Albertova a nestíhali vnímat akce okolo. Z Festivalu svobody se za těch 5 let stal zásadní hráč na poli akcí, které připomínají 17. listopad po celé republice, a jde to dál. Takhle tedy vznikl Svobodný listopad, který měl původně název Uctění památky 17. listopadu na Albertově, ale chtěli jsme být optimističtější a dívat se i do budoucna.
Jak vypadá tým, který pořádá studentské oslavy na Albertově? Co je Centrum spolků, studentů a absolventů?
Celouniverzitní spolek Centrum spolků, studentů a absolventů Univerzity Karlovy nám zprvu posloužil jako nutný právní subjekt pro řešení nejrůznějších věcí, ať už je to podepisování smluv, domlouvání se s partnery, s produkcí a také je to nosná identita k tomu, abychom tuto akci mohli vůbec realizovat. Univerzita nám poskytla právní a finanční zázemí a byla odrazovým můstkem, ale samotná realizace padla na náš spolek. V tom úplně prvním realizačním týmu byla ale ze spolku paradoxně jen minorita lidí.
Festival svobody má za cíl sdružovat jednotlivce a iniciativy, které slaví výročí 17. listopadu. Vnímáš ve spojování a propojování nějaký smysl?
Určitě, propojování je strašně důležité. V roce 2016 jsme byli rozdrobení a měli hodně tenkou linku Festivalu svobody. Teď je to dobře fungující organismus, který k sobě připoutává další ohniska angažovanosti a díky zázemí, které může poskytnout, jim pomáhá v růstu.
Co tě vedlo, jako neurologa, k tomu začít působit ve veřejném sektoru?
Všichni se mě ptají, jestli jsem studoval politologii nebo právo, ale ne studoval jsem biologii. Měl jsem to na střední dost nerozhodné, protože jsem byl, a pořád vlastně jsem, dost rozkročený s neschopností se více zaměřit na jeden konkrétní obor nebo činnost. Měli jsme skvělého učitele na biologii, což mě vedlo k podání přihlášky na Přírodovědeckou fakultu UK, kde jsem se postupně zaměřil na molekulární biologii a fyziologii. Současně jsem si udělal bakaláře na FSV v oboru mediálních komunikačních studií, což je z toho všeho nejblíž občanské angažovanosti.
K té mě napoprvé vedla možnost kandidovat na zástupce ve Studentské komoře Rady vysokých škol (dále jen SK RVŠ – pozn. red.). Tehdy jsem k tomu přišel trochu jako slepý k houslím, když mě vyzvali, jestli to nechci zkusit a stát se zástupcem UK. Postupně jsem se pak stal předsedou SK RVŠ, která reprezentuje všechny studenty vysokých škol z naší země. A to mi úplně změnilo životní směr. Stal jsem se senátorem na Přírodovědecké fakultě, byl jsem senátorem na univerzitní úrovni a následně moje angažovanost v rámci univerzity vyústila v pořádání oslav 17. listopadu.. Byl to úplně přirozený proces, nic cíleného. Vyplynulo to tak, jak to v životě bývá, souhrou náhod a konstelací.
A co ti fungování ve veřejném sektoru přináší?
Jsou to zkušenosti. Rozhodl jsem se připojit k SK RVŠ, protože chci věci změnit a chci se podílet na nějakém směřování, nechci jen věci kolem hanit. Když má člověk nějaký názor a cítí, že je něco špatně, tak nemá zůstat jen u kritiky, ale měl by přinést nějakou alternativu, aby byl partnerem do diskuze a něco změnil. To mě do toho dostalo, touha a smysl pro angažovanost. Přináší mi to možnost podílet se na změnách.
Proč si myslíš, že je důležité, aby si současní studenti připomínali 17. listopad, když už ho ani nezažili?
17. listopad formoval a stále formuje naší národní identitu. Všichni, nejen studenti, by měli vědět, co 17. listopad pro Českou republiku znamená. Není to jen další den volna, kdy se jede na chalupu, ale je to podobné jako mají třeba v USA Den nezávislosti nebo ve Francii Den pádu Bastily. Je to den, který je symbolem nabytí nezávislé svobody, demokracie a dalších morálních hodnot. Je žádoucí, aby si 17. listopad, jeho důsledky a historické souvislosti připomínal každý. A nejde jen o rok 1989, ale i o listopad 1939, bez kterého by možná sametová revoluce ani nebyla. Pro mě osobně je rok ‘39 ještě silnější, přeci jen díky němu byl vůbec vyhlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva, kdy u nás studenti jako první zvedli hlas proti totalitě a bezpráví ze strany nacistických okupantů. Znát naše 17. listopady je podmínkou toho říkat, že jsem Čech. 17. listopad znají lidé po celém světě. Narážíme na to s kolegy, se kterými jsme cestovali v rámci národních studentských reprezentací v Evropě. Tam všichni vědí, co se dělo v roce ‘39 a ‘89, až je hanba, že mnohdy lépe než naši studenti. A bývá tradicí, že nám jednotlivé studentské reprezentace 17. listopadu posílají zdravici. Lidé by si měli více číst o tom, co se dělo v roce ‘39, protože kdo zapomíná historii, tak zapomíná, k jakému národu patří, a není schopen se pak zorientovat v přítomnosti a tvořit budoucnost.
V rozhovoru pro Radiožurnál jsi řekl, že 17. listopad se nesmí stát muzejním exponátem. Jaké jsou tedy pro Svobodný listopad důležité hodnoty a témata svátku 17. listopadu?
Albertov má genius loci, který pomáhá lidem vcítit se do roku ‘89, kdy vládlo nadšení, a do roku ‘39, kdy tudy pochodoval průvod se smuteční rakví Jana Opletala a studentské organizace a ministerstva zde pokládaly věnce. Z budov na Albertově pořád čpí ten duch. Také se tady lidé můžou podívat na maketu “Kdo, když ne my, kdy, když ne teď”, která znamená mnohem víc než jen ty dva řádky textu. Aby pochopili, že 17. listopad je součástí naší národní identity. Zároveň se ale setkávám s lidmi, kteří si při koukání do minulosti, kterou v našem věku ani nezažili, říkají, že něco takového se dnes už nemůže stát. Ale ono to není tak černobílé, ty šrouby se utahují pomalu. Je to vidět i na současném pandemickém stavu, kdy se svobodou každá vláda nakládá dle svého vědomí a svědomí. Aby se pak nestalo, že my, s ohledem na nějaké zevní ohrožení, v tomto případě pandemii, se svobody dobrovolně vzdáme. Třeba zákaz vycestování ze země, který hodně lidí podporovalo, byl prohlášen za protiústavní. Já jsem tím opravdu trpěl a opatření kritizoval už v začátcích. Zavření hranic znali lidé naposledy v roce ‘89 a fascinovalo mě, kolik z nás, i těch, co vnímají otevřené hranice jako symbol svobody, řeklo, že je potřeba je uzavřít. Myslím si, že by se v rámci oslav 17. listopadu v roce 2021 měla svoboda více akcentovat, aby akce nebyly jen oslavami, ale i nějakým alarmem občanské společnosti, který upozorňuje, že může být hůř.
Proč dáváte v rámci oslav prostor neziskovým organizacím?
V roce 2016 nebyl hlavním kritériem přímo nezisk. Původně šlo především o studentské spolky Univerzity Karlovy, které mají dlouholetou tradici a nemají moc možností svoji činnost prezentovat. Typicky jsou malé a s velmi specializovanou činností. Jelikož jsme ale věděli, že 17. listopadu přijde mnoho lidí, kteří se zdrží, chtěli jsme jim dát i jinou perspektivu než jen vzpomínání na rok ‘89. Tak jsme dali prostor studentům, například medikům s první pomocí, spolkům z filozofické fakulty, které poukazovaly na publikační činnost, a historikům, kteří dávali bližší diskurz k 17. listopadu. Mělo to úspěch a každoročně se nám spolky samy ozývají, že by měly zájem mít na oslavách svůj stánek. Postupem času jsme připojili i další neziskové organizace, které nejsou nutně spjaté s univerzitou. Vzniklo to čistě přirozeně a pokud v týmu každý můžeme udělat o díl práce navíc, kterým někomu pomůžeme, je důležité to udělat. Protože to může v rámci jedné oblasti pomoci o desítky procent.
Jak spolu podle tebe souvisí pojmy vzdělání a demokracie?
Neoddělitelně, jedno závisí na druhém. Čím vzdělanější společnost, tím vyspělejší demokracie. Čím méně vzdělaná společnost, tím více je demokracie ohrožená a inklinuje k menším či větším deviacím směrem k totalitám. Vzdělání ale není jen o vědomostech, ale i o práci s informacemi. Čím vzdělanější člověk, tím více toho musel přečíst, protože by nedostal titul nebo maturitu. Čím více člověk čte, tím lépe chápe kontext a společnost, ve které žije. A to je celoživotní proces, který nekončí titulem.
Zastupuješ české studenty, co vnímáš jako nejaktuálnější a nejpodstatnější agendu v českém vysokém školství?
Myslím si, že je potřeba se více zaměřit na kvalitu vzdělávacího procesu. Znám spoustu lidí, kteří studují paralelně dvě až tři vysoké školy a k tomu mají plný úvazek. Taky jsem to zažil a ještě k tomu se občansky angažoval. Nemyslím si, že jsou tito lidé geniální a ani neříkám, že je to nutně špatně, ale nebylo by od věci se zaměřit na náročnost vysokoškolského studia a na to, co má člověku zprostředkovat. Studenti si budou vždycky hledat lehčí cestu a vyhledávat to, co jim v pracovním procesu, respektive v dalším životě, bude sloužit jako výhoda. Dnes už to není červený diplom, ten nikoho nezajímá. Zaměstnavatele zajímá spíše to, jestli člověk vůbec vysokou školu má, a pak jsou pro něj důležité stáže a zkušenosti s full-time prací. To jsou pro studenty ty pravé benefity do budoucna, jelikož na pohovoru dají pravděpodobně přednost člověku s širším záběrem před tím, kdo umí jednu věc na velmi vysoké úrovni. České školství ztrácí kontakt s reálným světem, inovace předmětů je tak pomalá, že se stává, že čerství absolventi některých programů už nemusí být pro daný obor použitelní. Je to velká výzva pro školství, aby začalo anticipovat, kam trh práce a budoucnost směřuje. A nutná podmínka k tomu, aby se tak stalo, je propojení s praxí a organizacemi, které to zaštiťují.
Myslíš si, že touha mladých lidí po angažovanosti upadá?
Nemám k tomu data, ale z toho, co vidím kolem sebe, bych řekl, že to tak není. Ale můžu se pohybovat jen ve specifické sociální bublině. Znám spoustu lidí, kteří se chtějí zapojovat do akcí v rámci 17. listopadu. Vůle tady je, jen je otázka, jestli s ní dobře pracujeme. Jestli ji třeba nenecháváme vyčerpat a neměli bychom na ni odpovídat svižněji. Připravit podhoubí k tomu, aby se touha přetvořila v činy. Značná touha je vidět i u ekologie. Je ale potřeba dělat věci konstruktivně a systematicky, a ne radikálně. Podle mě není řešení stávkovat a proklamovat zcela nereálné cíle, ale je nutné využívat vědecké výzkumy a na nich stavět.
Když se podíváš kolem sebe, kam si myslíš, jakožto zástupce nastupující generace, že jako společnost směřujeme?
To není moc veselé. V rámci Evropy, jsme na tom po většině stránek fakt dobře. Jsme modrá zóna, ve které neřešíme moc reálných problémů. Naopak ve zbytku světa vidíme likvidaci životního prostředí, enormní množství plastů, naftu rozlitou po příkopech… Když člověk plave v moři a koukne se k hladině, všude vidí kal. Obávám se, že nesměřujeme do hezkých zítřků, protože k tomu, aby se něco změnilo, je potřeba globální radikální změna, která v dnešním světě nepřijde. Teď můžeme cestovat a dívat se, jak všechno vypadá. Ideálně se ještě zeptat místních, jak to vypadalo před deseti nebo dvaceti lety. A dobře si to všechno zapamatovat, protože naše děti už to neuvidí. Je důležité ale říct, že tím co děláme, neškodíme tolik planetě, jako nám samotným. My jsme ten ohrožený druh a když budeme takhle pokračovat, vyhubíme sami sebe. Pár tisíc let po nás tady zase budou zvířata, ekosystémy a příroda se z toho dostane. Akorát tady nebudou lidi.
Autor: Barbora Luczy
Foto: Maria Michopulu