Oliver McGillick,Martin Šolc, Praha – Koncert pro budoucnost

Kdybych měl zítra umřít, tak můžu říct – dělal jsem 17. Listopad na Václaváku a zasadil jsem se z malý části za to, že jsme v týhle zemi nezapomněli na hrůzy, co napáchal komunismus.

Oliver McGillick, 30 let, Martin Šolc 25 let, produkční, Praha – Koncert pro budoucnost

Oliver a Martin jsou hlavními produkčními Koncertu pro budoucnost, občanského setkání, které se každoročně koná 17. listopadu na Václavském náměstí. Organizátorem Koncertu pro budoucnost je produkční společnost Nerudný fest (pořádá mimo jiné festivaly Mladí ladí jazz a Praha Žije Hudbou), jedna ze zakládajících organizací platformy Festivalu svobody. I přesto, že letošní ročník musel proběhnout formou online přenosu, byl jako obvykle plný zajímavých projevů z Václavského náměstí a skvělých koncertů, tentokrát z Obecního domu.  

Stojíme na Václaváku. Tady proběhla revoluce v roce 1989. Jak si ty dny představujete?

Oliver: Mě strašně fascinuje, jak se dokázalo svolat tolik lidí v době, kdy komunikace fungovala úplně jinými kanály, pořádně existovaly jen pevné linky. O tom byla přesně výstava Komunikace 89 od Památníku ticha. Neexistovaly sociální sítě, mobily, nic. A ta touha po změně, svobodě a celkově jinému přístupu byla tak silná, že se dokázaly zmobilizovat desítky a stovky tisíců lidí, kteří se jednoho osudného dne potkali na Václaváku. Myslím si, že ta atmosféra musela být fascinující, nepopsatelná. Lidé se mobilizovali za jednu věc a to i ti, co se třeba dnes už nebaví nebo ti, co se předtím ani neznali a kvůli tomu se dali dohromady a bojovali za správnou věc.

Martin: Díky vyprávění mých rodičů si myslím, že ta atmosféra listopadu 89 musela být neuvěřitelná. Každý rok mě dojme plný Václavák při Koncertu pro budoucnost. Ta energie desítek tisíc lidí vyráží dech, nedovedu si ani představit, jaký zážitek to musel být tehdy.

Jak si myslíte, že to vonělo?

Oliver: V roce 89? Asi hlavně cigárama. Nevím, jak voněla pre-svoboda v roce 89. Nadějí asi.

Martin: Nadějí a cigárama!

Vy jste listopad 89 nezažili. Co vás nutí pořádat takhle velkou akci, která připomíná výročí sametové revoluce?

Oliver: Já se narodil rok po revoluci a ještě k tomu ani ne v Česku. Matka byla herečka, následně imigrantka, která zdrhala od komunistů, děda byl v komunistickém lágru. Poctivý člověk, který nesnášel komunisty. Jeden z prvních principů, které jsem se učil, byl že svoboda je nedocenitelná a co tady napáchal komunistický režim do roku 89 bylo něco, jehož následků se nezbavíme do konce našich životů. A kdo ví, jestli se toho zbaví naše děti.

Martin: Já se narodil až v roce 95 a to, že takovou akci dělám, vnímám jako možnost poděkovat mým rodičům a všem dalším lidem, kteří dokázali to, že my můžeme žít ve svobodě.

Děláte na Koncertu pro budoucnost od jeho začátku?

Martin: Otcové zakladatelé jsou kluci z Nerudnýho festu a my jsme k této akci přišli až potom. A jsme moc rádi, že to můžeme dělat, protože nám to dává veliký smysl.

Oliver: Já jsem u Koncertu od druhého ročníku, kde jsem začínal jako foto/video koordinátor. Vedoucím produkce jsem se stal až k 30. výročí, kdy Honza Jelínek a Honza Gregar odstoupili od výkonné produkční stránky a stali se spíš producenty akce.

Martin: Musíme ještě zmínit Arnošta Kasala, jako třetího člověka, který s námi Koncert pro budoucnost každý rok připravuje.

Co vám osobně přineslo do života to, že organizujete Koncert pro budoucnost?

Oliver: Mně osobně to dalo pocit, že dělám něco, co má smysl a je to důležité. A není to jen další kapka v moři. Člověk může dělat spoustu koncertů, festivalů, které jsou skvělé ale tahle konkrétní záležitost má význam. Kdybych měl zítra umřít, tak můžu říct – dělal jsem sedmnáctý listopad na Václaváku a zasadil jsem se z malé části za to, že jsme na to v téhle zemi nezapomněli.

Martin: Mám to úplně stejně. Je to akce, která mi dává smysl a hlavně ji připravuje skvělá parta lidí. Nádherná práce na kterou se každý rok strašně těším a doufám, že to společně ještě pár let potáhneme.

Jaká pro vás byla nejzajímavější osobnost, se kterou jste se během pořádání Koncertu pro budoucnost setkali?

Martin: Všeobecně jsou kolem Koncertu pro budoucnost samý skvělý lidi a každý z nich do toho vnáší něco svého. Člověk se od nich spoustu naučí a dozví.

Oliver: Osobně jsme se s tím člověkem sice nesetkali, ale podařilo se nám získat videopozdrav od Jeho Svatosti Dalajlámy. A to pro mě byl opravdu pocit, že jsme něčeho dosáhli. Naši kolegové měli možnost komunikovat například s kanceláří Michelle a Baracka Obamy, minulý rok jsme natáčeli s Joachimem Gauckem. Těch lidí se kterými jsme měli tu čest, je mnoho. Spousta českých neaktivních politiků, herců, kulturních osobností, politologů a podobně.

Martin: A všichni ti lidi, kteří tehdy v roce 89 na tom Václaváku opravdu stáli.

Oliver: Potkali jsme ale hlavně spoustu dobrovolníků, studentů, lidí mladších než my, kteří nám každý rok pomáhají, protože jim to dává smysl a chtějí té akci pomáhat

Bohužel mezi osobnostmi na Koncertu pro budoucnost nikdy nebude Václav Havel. Jaký k němu máte vztah vy?

Oliver: Já mám k němu z části osobní vztah, protože moje máti s ním byla velmi dobrá kamarádka. Párkrát jsem ho jako malý potkal, když mi bylo asi deset. Jednou, když jsme byli na oslavě kamarádky mojí mámy, byl tam právě i Václav Havel. A z téhle akce mám fotku, kde sedím na klíně Dáše Veškrnový Havlový a Havel se natahuje a snaží si vzít mojí ruku. On se totiž celý večer snažil, ať si s ním podám ruku, ale já se děsně styděl. Říkal jsem mámě “ale vždyť je to pan prezident!” a máma říkala “ale di ty! To je Vašek – ten je hodnej!”.  Nakonec jsme si tu ruku i podali. Myslím si, že to svědčí o jeho charakteru, byl to bezprostřední a skvělý člověk, velký myslitel a když se podívám do historie, tak pro mě i jediný skutečný prezident, této republiky.

Martin: Já s ním žádnou osobní zkušenost neměl, ale pro mě je to člověk, jehož odkazu si nesmírně vážím.

Co je podle vás hlavní cíl Koncertu pro budoucnost?

Oliver: Každý rok volíme trochu jiný přístup. Letošek poznamenal koronavirus, příští rok se chceme zaměřit na výročí úmrtí Václava Havla a předtím byla zase jiná témata.  Pro mě je smysl Koncertu “připomínání” – kdo nezná svoji minulost je nucen ji opakovat.  Naše budoucnost je z velké části závislá na tom, zda se umíme poučit z vlastní minulosti. I to je Koncert pro budoucnost.

Martin: Atmosféra Koncertu je každý rok trochu jiná. Ale vždycky je to neuvěřitelný zážitek, když na Václavák přijde 50 – 80 tisíc lidí zavzpomínat na rok 89. V rámci akce se snažíme zdůrazňovat, že bychom neměli opakovat stále stejné chyby. Což je možná teď důležitější než kdy dřív.

Co byste dělali 17. listopadu, kdybyste nelítali po Václaváku?

Martin: Já bych si se svým tátou prošel Prahu. To jsme udělali naposledy, když mi bylo patnáct, všechno mi po cestě vyprávěl. Byl to pro mě hrozně silný zážitek. Určitě bychom se také zastavili na všech akcích!

Oliver: Předtím, než jsem dělal Koncert pro budoucnost, jsem každého sedmnáctého chodil na Národní třídu i na Václavák. Udělal bych tedy asi přesně to samé a zakončil bych to obligatorním pivem někde v okolí.

Vy jste oba i hudebníci, jak podle vás spolu souvisí pojmy svoboda a kreativita?

Oba: Stoprocentně, je to jako rovnítko mezi těma dvěma.

Cítili jste se někdy v hudební branži nesvobodní, nebo diskriminovaní?

Oliver: Myslím si, že hudební branže taková není. Může mít neduhy, když přijde nějaké vysoce komercializované prostředí. Ale hudební branže jako taková, tím že je svobodná a kreativní, nemá tendenci diskriminovat nebo nebýt vůči někomu tolerantní.

Martin: Já osobně ne. Hudbu vnímám jako jednu z nejsvobodnějších forem vyjádření. Na druhou stranu hudební branže určitě občas umí diskriminovat. Pokud na něčem ale opravdu záleží, vždycky se najde velké množství lidí, kteří se postaví za správnou věc. Panuje i všeobecná shoda, že se k věcem můžeme a máme vyjadřovat. Kultura je pro aktivní diskuzi o svobodě a demokracii nesmírně důležitá.

Máte nějakou historku z Koncertu pro budoucnost o kterou byste se chtěli podělit?

Oliver: Napadá mě zajímavý vhled pro někoho, kdo nezná pozadí té organizace. Když jsme pořádali 30. výročí v Praze, tak jsme měli, v rámci platformy s Korzem Národní a Albertovem, koordinační krizové centrum na Magistrátu, které hlídalo ulice. V jednu chvíli se nám stalo, že se Národní třída zacpala a byla natolik plná, že organizátoři vyhlásili stop stav a museli se začít odkloňovat lidi z Národní třídy na Václavské náměstí. Tam jsme lidem přes moderátora vzkazovali, že nemají chodit na Národní třídu, protože se tam nevejdou. To byla dost horká chvíle. A my jsme nemohli uvěřit tomu, že do ulic vyrazilo třeba čtvrt milionu lidí oslavit 30. výročí sametové revoluce. Čekali jsme velké věci, ale tohle byl fakt šok, v pozitivním slova smyslu, přestože to byla zároveň děsivá situace. A to jsme netušili, že v roce 2020 nebude na 17. listopad v ulicích “ani jeden” člověk.

Martin: Mě moc baví ta, kdy náš kolega Adam Kaňa, po vyčerpávající akci a několika týdenních intenzivních přípravách, nastoupil po Koncertu pro budoucnost do taxíku a pan taxikář mu celou cestu nadával “na tu akci na Václaváku”.

Oliver: Teď jsem si ještě vzpomněl na historku z Nouvelle Prague (konference a showcase festival – pozn. red.) . Seděli jsme s Martinem vedle sebe a dodělávali věci na Koncert pro budoucnost a přišel za námi booker a promotér Jiří Smrček a ptal se nás, co děláme. Mezi posledními věcmi jsme se zmínili, že spolu děláme akci k výročí sametové revoluce. A Jiřímu Smrčkovi se rozsvítily oči radostí a byl z toho celý bez sebe. “Vy jste tak mladý! Vy děláte sedmnáctej listopad? To je úplně skvělý, že další generace to převzala a pokračuje dál.

To jsou samé veselé historky. Měli jste naopak nějakou velkou krizi?

Martin: Poslední oslavy jsme zvládli jen díky tomu, že jsme fungovali z předchozích let a dokázali jsme to nějak rychle zmáknout. I přes všechny nepříjemnosti jsme měli obrovskou vůli Koncert pro budoucnost za současné situace udělat.

Oliver: To byla šílená nejistota, pět šest dní před akcí jsme stále nevěděli, odkud budeme vysílat. Chtěli jsme symbolické místo a Národní divadlo a Lucerna nás z různých důvodů museli odmítnout. A pak nás, po jednom telefonátu, přijal do Obecního domu pan Ježek. Ale jinak jsem se nikdy při organizování KPB necítil v krizi. Byly stresy, byly krizové situace, ale u mě převládal pocit, že mám tu hrdost, že děláme takovou akci a musíme ji dělat dobře.

Olivere, ty jsi původem z Austrálie. Proč jsi přijel do Čech zachraňovat svobodu?

Do Čech mě přivedla moje máti, česká herečka. Zdrhla do Paříže a pak nejdál, co mohla, do Austrálie. V roce 1997 se rozhodla, po patnáctiletém angažmá v Austrálii, vrátit zpátky do Čech a vzít mě s sebou. A já neměl tenkrát moc na výběr. Tak jsem tu zůstal a postupem času mě Praha uhranula. Česko je krásná země, kde žít. Do dneška se mě lidi ptají, proč nežiju tam. “Přece Austrálie, to je fantastický!” A jo, je tam krásná příroda, počasí, pláže. Všechno skvělý, když chce člověk žít život s kancelářskou prací s výhledem na moře a s hezkou rodinou. Ale takový já úplně nejsem. Už asi i z toho důvodu, že pracuju v kultuře, mám trochu jiný život a Česko a Evropa celkově umožňují fantastické možnosti v kultuře. Jak pracovně, tak volnočasově je to velmi potentní kulturní prostředí a Praha společně s městy, jako je Paříž nebo Vídeň, jsou epicentry staré evropské kultury. Občas mám ale nutkání jet někam jinam a pracovat v angličtině, jelikož se v češtině občas neumím vyjádřit.

Martine, tvoji rodiče jsou z kulturního prostředí, ty sis vybral explicitně hudbu. Proč?

Moje máma je filmová a divadelní kostýmní výtvarnice (Katarína Hollá),táta (Pavel Šolc) je producent. Děda byl filmový režisér (Martin Hollý). Vlastně celý můj život, jak už to tak bývá, mě odrazovali od toho, abych cokoliv u filmu dělal. Já se chtěl hlásit na FAMU, ale nesměl jsem to říct tátovi. A pak jsem se dostal k hudbě a teď jsem dokonce skončil na DAMU, což jsem zase nemohl říct mámě. Ta se to dozvěděla až když mě přijali. Člověk vyrůstá dost sám, když jeho rodiče dělají v takové branži. Odrazovali mě od toho, ale i když jsem se sám snažil dělat něco jiného, tak mě to ke kultuře stejně podvědomě táhlo. Na druhou stranu to chápou a shodou okolností nakonec nedělám ani u filmu ani u divadla, mým hlavním záběrem je muzika.

S koronavirovou epidemií jste se jako produkční a umělci ocitli v době, kdy není nic jisté. Taky politická situace ve světě je turbulentní. Myslíte si, že se řítíme do tmy?

Martin: Přijde mi, že se do tmy řítíme pořád a je právě důležité udržovat to světlo, aby nezhaslo.

Oliver: Já se často bojím, že se řítíme do tmy a pak mě něco přesvědčí o opaku. A pak mě zase něco zklame. Ale pořád věřím lidem. Když se podíváme kolem sebe, je vidět, že je společnost rozdělená. Ať je to Trump v Americe, Zeman u nás, Bělorusko, Polsko. Společnosti se rozdělují do dvou směrů, které spolu nemají skoro společný jazyk. A nevím, jestli je vůbec šance to slepit. Věřím, že v jádru nás všech je umění spolu komunikovat, jen musíme chtít.

Kde se cítíte nejvíc svobodně?

Martin: I tím, že děláme takovou akci si každý rok připomeneme, jaké máme štěstí, že můžeme žít tady na tomhle místě v téhle době. Snažím se si to připomínat při všech věcech, které dělám. Občas, když hrajeme s kapelou a povede se nám koncert, všechno klapne, člověk stojí na podiu a skrz hudbu se dostává do úplně jiného světa. V tu chvíli se cítím nejsvobodnější.

Oliver: Nevím, kde se cítím svobodně, ale vím, že se cítím svobodně teď a tady.

Co si myslíte, že by mohl udělat každý pro to, abychom se tady měli lépe?

Martin: Nevím, jestli jsme v pozici, kdy bychom mohli komukoliv něco kázat. Podle mě je to o maličkostech každodenního života.

Oliver: Myslím si, že to nejdůležitější, co národ nebo společenství může posunout, jsou každodenní věci typu vzájemný respekt, ochota naslouchat, všeobecná empatie, oživení tendencí spojování se a ne rozdělování. To je hodně propojené s politikou, ale já rád říkám, že bychom měli znát kontext ve kterém žijeme a díky tomu se naučíme být pokorní vůči věcem okolo nás. Když se svět naučí víc poslouchat než mluvit, tak to bude krásné.

Autor: Barbora Luczy

Foto: Barbora Luczy