Tomáš Pasterný, 40 let, ředitel IT firmy, pedagog, skaut, organizátor akcí spolku Zlínská křižovatka, Zlín

Svoboda je jedna z nejvyšších met, které společnost dosáhla. Pořád je ale důležité si uvědomovat, že svoboda není jen cíl, ale je to především cesta, po které by se měli ubírat všichni lidé.

Proč je pro Vás důležité slavit 17. listopad? A proč je důležité ho slavit právě ve Zlíně?

Ve společnosti je podstatné udržovat živou diskuzi o hodnotách svobody a demokracie. Je to důležité pro jejich zachování. Nám ve Zlíně nejde jen o to samotné vzpomínání, ale o znovu zamýšlení se nad hodnotami demokracie, případně reflexi aktuálního dění, což je velmi důležité i pro nastupující generace.

Vy jste ze spolku Zlínská křižovatka, který pořádá mnoho akcí. Co Vás motivuje dobrovolně tak trávit svůj volný čas?

Jako zásadní vnímáme naše aktivity spojené s festivalem Zlínské jaro a Festivalem svobody, protože jsou to právě ty akce, které udržují živou debatu a podporují uvědomování si hodnot svobody. Malým dílem přispívají k tomu, aby se situace u nás zlepšovala. Nepovažuji úroveň demokracie v České republice za dobrou. Jsme na půli cesty k zařazení se po bok zemí, kde má demokracie delší tradici než u nás. Považuji tedy za důležité, aby na tom lidé po celé republice cílevědomě pracovali. Pro mě je to nejlepší využití volného času, protože chci, aby se situace ve společnosti zlepšovala. Dá se to nazvat i přijetím osobní odpovědnosti za stav, ve kterém se nacházíme. 

Jakým způsobem tradičně připomínáte výročí sametové revoluce ve Zlíně? A jaké oslavy plánujete letos?

Náš program byl za uplynulých 5 let velmi podobný. Pořádali jsme akce především ve veřejném prostoru. Velký podíl na oslavách mělo již od počátku Městské divadlo Zlín se kterým jsme pořádali divadelní představení, koncerty, výstavy a debaty.

Teď už je jasné, že se nám letos nic takového nepodaří. Akci jsme zredukovali na symbolické zapalování svíček a online program, který jsme zaměřili na aktuální situaci v Bělorusku.

Co pro Vás znamená pojem svoboda? Máte nějakou vzpomínku kdy jste cítil pocit svobody?

Pro mě je svoboda jedna z nejvyšších met, které společnost dosáhla. Těch met je asi více, ale tato forma soužití se mi jeví jako nejšťastnější. Pořád je ale důležité si uvědomovat, že svoboda není jen cíl, ale je to především cesta, po které by se měli ubírat všichni lidé. Hodnoty svobody jsou univerzální, stejně jako lidská práva. Mě trochu vyvádí z míry, když někteří tvrdí, že v nějakých společnostech, ať už v Asii nebo v Africe, lidem není svoboda vlastní a proto podporují polodiktátorské nebo autoritativní režimy. Myslím si, že svobodný život je vlastní všem lidem na světě, máme to v DNA. Dříve či později lidem začne chybět, uvědomí si to hromadně ve společnosti a nakonec ke svobodnému systému spějí. Jsem možná idealista, ale je otázka času, až se svoboda a demokracie stanou globálním stavem.

Máte nějakou vzpomínku kdy jste cítil pocit svobody?

Úplně živě si pamatuju moment, kdy jsem si poprvé uvědomil, co to je “ta svoboda”. Když jsme jeli stopem do Francie, někdy na sklonku 90. let, kdy jsme ještě nebyli součástí Evropské unie, jsme museli absolvovat na hranicích s Německem proceduru s pasy a frontou. Pak se nám najednou otevřela bezbřehá zem, která byla omezená až mořem. V moment, kdy jsme přejížděli hranici mezi Německem a Francií, jsme minuli hranici bez vědomí, že tam vůbec nějaká je. A v té chvíli mne zaplavil pocit štěstí, radosti a svobody. 

Zažil jste naopak pocit nesvobody?

Upřímně si nevybavuji pocit marnosti, kdy bych si řekl, že už se situací nemůžu nic dělat. Uvědomuji si, že v tento moment jsme na tom v naší zemi nejlíp, co jsme kdy byli. Tím možná doplním i to proč je důležité si 17. listopad připomínat a proč právě tímto pálit energii volného času. Jde o vnitřní závazek vůči těm, kteří žili v nesvobodě, v daleko horších podmínkách, a přesto za svobodu bojovali a riskovali nepoměrně více. Čili ten obdiv a závazek, že to málo, co teď můžu udělat, oproti tomu, co oni byli schopni obětovat, včetně svého života. To je silně zavazující pocit. Těmto lidem můžu děkovat za to, že jsem pocit nesvobody nikdy nezažil. 

Vnímáte, za ty roky, co ve Zlíně akce pořádáte, že se situace nějakým způsobem změnila? Jak ze strany města, tak místních obyvatel?

Festival Zlínské jaro si za 10 let svého fungování ve Zlíně vypěstoval tradici. Akce si našla své místo ve zlínské společnosti a v debatě ve veřejném prostoru. Podstatné na Zlínském jaru je zapojení mladých lidí, zpravidla středoškoláků. Jeden rok jsme rozesílali na školy krátký anonymní dotazník týkající se vlivu našich akcí. Velmi nás překvapila reakce. Dotazník vyplnilo o dost více lidí, než jsme čekali a odpovědi na otázky, zda účast na festivalu ovlivnila jejich uvažování, byly v superlativech. Vědomí, že naše konání má nějaký efekt, nás nakoplo. Připouštěli jsme si, že akce efekt mají, ale malý a že když tuto práci budeme dělat dostatečně dlouho a trpělivě, něco se nám podaří změnit. V dlouhodobosti je cesta, byť se to někdy může jevit jako malý efekt. Pro nás byl velmi klíčový minulý ročník Festivalu svobody. Díky 30. výročí se k nám připojily i další organizace jako Filharmonie, Univerzita Tomáše Bati, Filmové ateliéry a také Iniciativa za instalaci lavičky Václava Havla. Festival byl několikadenní s velkou účastí veřejnosti.

Vy nejste původem ze Zlína, přistěhoval jste se před deseti lety. Jaké pro Vás byly začátky pořádání akcí ve městě, kde Vás nikdo nezná?

Založit někde od základu úplně novou akci je něco jiného, než se k něčemu existujícímu přidat. Pro nás založení Zlínského jara bylo náročné především z toho důvodu, že jsme s mojí ženou z Vysočiny, ve Zlíně jsme byli noví, nikoho neznali a bylo nutné prošlapat si cesty a bez jakéhokoliv doporučení více lidí přesvědčit, že akce tohoto typu má smysl. Naše původní vize byla, že by taková akce měla být v každém kraji. První ročník byl velmi náročný. Museli jsme založit spolek, řešili jsme jak akci ufinancovat, získat podporu od místních institucí a škol. Obcházení a představování naší myšlenky u mnoha dveří… V tento moment skvěle zafungovalo Městské divadlo s ředitelem Petrem Michálkem, který naši akci od začátku podpořil. Díky prvnímu ročníku se nám projekt podařilo dobře nastartovat. I přes drobné chyby akce proběhla a my jsme prožívali velkou euforii, že se to podařilo. To bylo pro náš další vývoj zásadní. 

Teď už jsme někde jinde a připojení se k platformě Festivalu svobody pro nás bylo mnohem jednodušší. I díky tomu, že Zlínské jaro je na jaře, jsme měli možnost se na 25. výročí sametové revoluce přijet podívat do Prahy. Pospolitost a síla té akce byly tak motivační, že jsme si řekli, že musíme část té energie přenést i do podzimního Zlína. Do té doby byly oslavy 17. listopadu ve Zlíně velmi komorní. Hned na 26. výročí jsme udělali větší akci, kdy přišly stovky lidí na náměstí. Zájem byl okamžitý s vysokým nárůstem oproti pomalému stoupání u Zlínského jara. Obě tyto akce jsou dnes již etablované a obě byly letos bohužel, kvůli koronaviru, takřka zrušené.

Společenská situace se velmi turbulentně mění. Kde vidíte naší zemi v horizontu několika let? 

Nepředpokládám nějakou revoluci, jde spíše o trpělivou a pozvolnou evoluci. Naše společnost je stále jednou nohou uvízlá v totalitě. A to je ta polovina, poločas. V horizontu let budeme na cestě blíže k zažité liberální demokracii. A potrvá to ještě nějakou dobu, než se zařadíme po bok zemí, kde má demokracie delší tradici. Je to otázka dalších dvaceti, třiceti let. Ale ani pak nebude ta cesta končit, protože to je stálá práce. K většímu posunu naší společnosti je potřeba větší angažovanosti lidí. 

Jsme moc rádi, že jste součástí Festivalu svobody! Co to znamená pro Vás?

Pro mne je to naplnění uvažování, kdy jsem si před těmi 10 lety přál, aby tady byla celorepubliková iniciativa, která bude propojovat lidi podobného smýšlení. Platforma pro ty, kteří považují za důležité pořádat takové akce a chtějí urychlit cestu ke standardní demokracii. Festival svobody je pro mě skvělá možnost a příležitost. A jejím výsledkem je to, že máme podobně zaměřené festivaly ve Zlíně dva, jeden v červnu a jeden v listopadu. A je to jenom dobře!