Veronika Černá, 36 let, Učitelka klavíru, ŽĎÁR NAD SÁZAVOU

“Za posledních 30 let jsme především zanedbali výchovu k demokracii. Vůbec jsme nevěděli, co demokracie znamená, a že je teď na nás – obyčejných lidech.”

Jak jste letos oslavila 17. listopad?

Původně jsem plánovala akci na naší lavičce svobody, kterou vyrobila místní průmyslovka k 30. výročí sametové revoluce. Chtěla jsem udělat čtení Havlových textů, bylo pozvané jazzové trio a měla to být hezká komorní akce, kterou nám bohužel zhatila korona. Místo toho jsem alespoň 17. listopadu udělala virtuální posezení na lavičce svobody, kdy jsem poslala lidem text, který jsem k letošnímu výročí napsala. Text se zamýšlel nad dnešní dobou, nad hrozbami, které koroňák ještě umocnil. Chtěla jsem připomenout Havlovy myšlenky, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, křesťanské myšlenky: “Miluj bližního svého”, které nám mohou pomoci toto období překonat. Také jsem zmínila, že jsem vděčná, že jsem vyrůstala ve svobodě, která formovala mého svobodného ducha. Komunismus jsem v podstatě nezažila v roce 1989 mi bylo 6 let. V závěru jsem ještě zavzpomínala na Miloše Formana, který jednou napsal: “Život ve svobodě se podobá životu v džungli, kde nás čeká mnoho nástrah. Za to život v totalitě se rovná životu v zoo, kde máme zajištěné všechny potřeby, ale jsou kolem nás mříže.”. A to mi připadá velmi výstižné. 

Jaká byla Vaše první akce, co jste ve Žďáru pořádala? Jaké byly Vaše začátky?

První akce, co jsem pořádala, byla ke 100. výročí republiky, kdy jsme se připojili k celorepublikovému happeningu Tří špejlí. Akce se velmi povedla, zvládli jsme ji dát dohromady asi za týden. Podařilo se mi od kamaráda sehnat stan, který jsme nasvítili a uvnitř jsme s neteří zahráli čtyřručně Vltavu a zazpívaly od Pavlici píseň Na širé moře vyplouvám. Mimo Festival svobody a Milion chvilek pro demokracii jsem pořádala například politickou diskuzi a přednášku o islámu. Zjistila jsem, že začátky pro mě nejsou těžké, protože mám nadšení pro věc. Mnohem těžší ale pro mě je v pořádání vytrvat. 17. listopad je jednou za rok a člověk stihne načerpat sílu, ale v kombinaci s Milionem chvilek jsem vydávala hodně energie a došlo mi, že je těžké udržet se, nerezignovat, nenechat se odradit lidmi. Je nutné vytrvat a šetřit síly. 

Jak Vaší aktivitu vnímají občané Žďáru?

Co se týče příznivců Milionu chvilek, to je taková svá sociální skupina, která byla ráda, že se protestů někdo ujal. Pro mne bylo velmi těžké od sebe oddělit Festival svobody, který je nadstranický, a demonstrace Milionu chvilek. Proto jsem nyní zůstala jen u Festivalu svobody.

Většina lidí je vůči politickým akcím lhostejná, nebo se jich dokonce děsí, protože se “špinavou politikou” nechtějí mít nic společného. Na negativní reakce jsem narazila hlavně na sociálních sítích, kde lidé do komentářů píší neskutečné věci. To jsem těžce nesla, ale teď už jsem se srovnala i se sociálními sítěmi. Když člověk organizuje nějaké akce, setká se s velkým spektrem reakcí a různorodými lidmi. Pro mě je těžké poznávat agresivní lidi, kteří mi nadávají do “dobrosráčů” a podobně. Ale co člověka nezabije, to ho posílí. 

Co Vás motivuje pokračovat ve své práci? Věnovat čas právě tomuto?

Abychom si udrželi svobodu. Vždycky jsem si myslela, že žít ve svobodné společnosti je samozřejmost, ale teď už chápu, že to tak rozhodně není. Těžké je ji získat, udržet si ji a hlavně v ní žít. Během demonstrací Milionu chvilek jsem si uvědomila, že velká část společnosti možná svobodu nechce. Nechtějí žít v té “džungli” o které jsem na začátku mluvila. Oni mnohem radši to teplíčko zoo, kde jim dohled dá najíst a nic jim v kleci nehrozí. Pro spoustu lidí svoboda znamená spíš chaos, anarchii a nejistotu. 

Já bych svým konáním chtěla oslovit hlavně mladou generaci, která se v té džungli už docela vyzná. Hlavně v té online a globální džungli. Přeji si, aby mladá generace pochopila, že pokud se nebudou zajímat o politiku a dění kolem sebe, pokud budou lhostejní, hrozí jim, že mříže kolem nich někdo postaví. A to mě žene dál. I kvůli mým vlastním dětem. Když uvidí iniciativu, tak se také budou snažit nebýt lhostejní. 

Co pro Vás znamená pojem demokracie a co jsou podle Vás její pozitivní a negativní stránky? 

Demokracie podle mého názoru může krásně fungovat ve vzdělané společnosti, kde jsou lidé schopni dělat uvědomělá rozhodnutí. Za vlády králů byl král od malička vzděláván v cizích jazycích, politice, a byl připravován na to, že bude vládnout. Dnes si mají lidé sami vládnout, ale pokud nejsou dostatečně vzdělaní, tak jak můžou dělat uvědomělá a zodpovědná rozhodnutí?

Úzce to souvisí se vzdělávacím systémem, který v naší republice není moc dobrý. Dokonce podle testů PISA jsou naši druhostupňáci a středoškoláci na posledních místech mezi zeměmi OECD. Naše vzdělávání je opravdu špatné a podfinancované. Což se bohužel do budoucna asi nezmění. 

Pozitivum na demokracii je ta svoboda, kdy se člověk může sám rozhodnout, ale negativum je umět se dobře a zodpovědně rozhodnout a domluvit se. Umění se rozhodnout začíná u banalit, jako “Koupím si tohle nebo tohle? Půjdu studovat tohle nebo tohle?” 

Co by měl každý udělat pro to, aby se občanská společnost posouvala? / abychom se měli lépe?

Společnost v dnešní době ztrácí víru. Ztratili jsme víru v cokoliv, nemusí se jednat o boha. Souvisí to s informační revolucí, kterou momentálně prožíváme. Zmítáme se ve spoustě informací, dezinformací, plaveme v tom. Lidé mají pocit, že bůh neexistuje, pravda neexistuje. Když řeknu, že nakupuju biopotraviny, každý se mi vysměje, že tomu věřím, stejně přece hnojí v noci. Myslím si, že by pomohlo, kdyby lidé začali něčemu věřit, měli nějakou vizi, naději. 

Většina členů platformy FS oslavuje 17. listopad kulturními akcemi. Jak spolu podle Vás souvisí svoboda a kreativita?

Tyto pojmy spolu určitě souvisí. Na školách a v rodinách bychom měli děti podněcovat k tomu, aby přicházely s vlastními nápady, aby byly kreativní. Často dětem předkládáme věci už hotové. Někdo to už vymyslel, tak to dostanou hotový, naservírovaný a chybí prostor pro kreativitu, aby něco vymyslely samy. Já to vidím u svého syna, který má na základní škole výtvarku. Když mají udělat anděla, tak dostanou hotovou šablonu a mají ho všichni stejného. Myslím si, že by bylo lepší zadat “Udělejte si andílka, jak chcete” a potom sledovat, jak je každý výkres originální.

Jako větší hrozbu pro kreativitu než autoritářské režimy vnímám nové technologie – tablety a telefony. Myslím si, že jsou pro nás velkou výzvou, pro děti jsou chytlavé a nedávají jim prostor něco vymýšlet. V autoritářských režimech vždycky vzniká undergroundová tvorba, kde jsou tvořiví a kreativní lidé. Zakázané ovoce nejlíp chutná. Ale technologie jsou tak chytlavé a záludné, že nám tu svobodu a kreativitu vezmou rychleji než ty autoritářské režimy.

Co byste za těch 31. let od sametové revoluce udělala jinak? Vnímáte nějaký posun ve společnosti za posledních 30 let? 

Myslím si, že naše generace, která vyrůstala ve svobodě se mnohem méně bojí, než generace našich rodičů, kteří v mém případě říkají: “Hlavně nevyčnívej, nic nedělej, buď šedá myš!”

Za 30 let jsme především zanedbali výchovu k demokracii. Vůbec jsme nevěděli, co demokracie znamená a že je teď na nás – obyčejných lidech. Školy nebyly připravené předat dětem, že budou mít jednou osud demokracie ve vlastních rukou. Školy se tak moc snažily neinklinovat k nějaké politické straně, že si to vysvětlili, jako ryzí apolitičnost. Neříkám, že by školy měly nabádat k volbě nějaké konkrétní strany, ale měly by se politikou více zabývat a učit děti, co to znamená žít v demokracii.

V jednom díle Na plovárně s Markem Ebenem byla polská režisérka Agnieszka Holland, která mě zaujala svou myšlenkou, že když Mojžíš vyváděl izraelský lid ze zajetí, tak 40 let putovali po poušti, aby lidé, co zažili otroctví, vymřeli. Aby se zapomnělo na život v nesvobodě a aby vyrostla nová generace, která je schopná žít ve svobodné společnosti. 

Festival svobody má za cíl sdružovat všechny jedince a iniciativy, kteří slaví 17. listopad. Vidíte ve spojování nějaký smysl?

Ve spojování vidím smysl. Právě pro nás, regionální organizátory, je to vhodná platforma k tomu, abychom byli zaštítění, abychom nebyli osamělí vlci, kteří se plácají ve svém zašedlém městě. Je důležité se občas přijet nadechnout k podobně smýšlejícím lidem napříč republikou, sdílet zkušenosti, ale hlavně sdílet to nadšení. Protože pozitivní energie není nikdy dost. Vždycky když potkám takové nadšené lidi, jako jste vy, tak mě to nabije. Například paní z Kutné Hory nebo z Chebu, to jsou pro mě hrozně inspirativní osobnosti a jsem ráda, že se s nimi můžu setkat. Bez takových sítí bych ani neměla šanci se s nimi potkat.