17. listopadu jsme se, my středoškoláci, jako malá parta vypravili na Albertov a doufali, že demonstrace neskončí svoji oficiální ohlášenou štaci na Vyšehradě. A skutečně – dav vřel a skandování „přes most toho vraha“, kudy se půjde na Václavák, neboť Nuselák byl tehdy mostem Klementa Gottwalda, bylo přebíjeno výkřiky typu „Jakeše, do koše.“ Pak na Národní třídě a otázka, zda to tam byl nebo nebyl to masakr? Já tvrdím, že zásah nebyl tak tvrdý, jako na některých jiných demonstracích, např. na té poslední v lednový čtvrtek 1989 v době Palachova týdne – tam to fakt byl masakr. Ale rozdíl byl v tom, že na předchozí demonstrace chodili disidenti a jejich příznivci, rozhodně odvážlivci, kteří dobře věděli, s čím mohou od komunistické moci počítat. Zato pochodu od Albertova na Vyšehrad a na Václavák se zúčastnilo mnoho mladých lidí, kteří byli na demonstraci tohoto typu poprvé a kordony mlátiček svírající dav na Národní byl pro ně opravdu šokem. Odjel jsem pak pozdě večer na venkov, kde se zpočátku moc nevědělo, ale během víkendu i zde napětí houstlo. Říkal jsem, že klíčová bude sobota 18.11., kdy musí dorazit na Václavák lidi, v neděli taky a v pondělí už se budou nabalovat jako sněhová koule. V sobotu večer na rozhlase Svobodná Evropa hlásili asi 10 až 20 tisíc lidí na Václaváku a já byl přesvědčený, že v následujících dnech to bude ta sněhová koule, která ten režim smete. Když jsem se v neděli večer 19.11. vrátil do Prahy na internát, běžel jsem z nádraží nejdříve na Václavák a ten byl celý polepený plakáty. Byla to pro mne úžasná chvilka. Tušil jsem blízkost konce režimu. Pak z toho pondělního posledního nekoordinovaného a spontánního srocení lidí v centru Prahy (od úterý už promlouvali lidé z balkónu Melantrichu) mi v paměti nejvíce utkvěly dvě události: uviděl jsem v obrovském davu našeho učitele, jak se velmi radoval se zaťatými pěstmi (mimochodem učitele, o kterém jsme sice nějak věděli, kde stojí, ale když jsme ho potkali na festivalu v Lipnici roku 1988, kde nečekaně rozdával autogramy Václav Havel, tak se k tomu nechtěl nějak moc vyjadřovat – tehdy se báli skoro všichni) a za druhé, ten dav tehdy v to pondělí 20.11. skandoval, „Dneska celá Praha, zítra celá země“. A stalo se. Skončila normalizace. K ukončení současných pokusů o neonormalizaci, které můžeme vnímat v politice, ekonomice i části médiální scény je možné čelit podobným způsobem jako tomu bylo tenkráte. Ale – je tu ta energie, je tu ta síla?